Fragmenty svobody: Polední telegraf

Jaro 1990 byl magický čas. Opojení čerstvě nabytou svobodou na sebe bralo
různé podoby: někdy patetické, někdy dojemné, někdy tragikomické. Jako
ostatně celá ta třeskutá doba neomezených možností.

V Plzni, stejně jako v celé zemi, byla průvodním znakem nových poměrů
exploze tištěného slova. Dosud monopolní Pravda, dříve tiskový orgán
Krajského výboru KSČ, utíkala před minulostí změnami názvů na Novou Pravdu a
Deník Novou Pravdu (až se z ní ve dvaadevadesátém stal Plzeňský deník, ale
to už je jiná pohádka). Vedle ní pak v prvních měsících onoho roku vzniklo
ještě několik periodik, základ regionální publicistiky nové éry.

Nedávno jsem je doma našel: pár čísel, od každého jedno až dvě. Listování
jimi vyvolalo podivuhodné flashbacky. Události v nich popisované naskakovaly
v paměti samy od sebe, jako by se odehrály včera, a ne před dvaceti lety.

Dnes jsou ty tituly zcela zapomenuté. Po Plzeňských novinách, "týdeníku
pohledů do politického a občanského života ve městě" zbyla aspoň zmínka v
moderních Dějinách Plzně v datech. Další dva listy si nevysloužily ani tu
zmínku. Takže kdo si dnes vzpomene na Západočeský kurýr a hlavně na Polední
Telegraf?

Je to škoda. Protože Polední Telegraf byl list výjimečný. Byl totiž s
největší pravděpodobností prvním bulvárem, který kdy vycházel na území
Plzně. Respektive prvním pokusem o bulvár. V porovnání s modelem, jaký pár
let nato nastolil Blesk a podobné šajsblaty, to byl samozřejmě bulvár velice
cudný a umravněný. Přesto ale vnesl do zdejšího publicistického spektra nové
prvky a témata.

První číslo vyšlo na sklonku března. Úvodní stránce vévodil mohutný titulek
výmluvného střihu. Zněl "Dám ti za šampón" a uváděl řízný elaborát o
prostituci na parkovišti v Zátiší, kde řidiči kamionů z kapitalistických a
rozvojových zemí ukájeli své pánské potřeby za pomoci ochotných slečen a
dam, o kterých si vyprávěla půlka Plzně.

Záhy se ustálila jeho struktura. Na titulní stránce se odehrálo hlavní téma,
ne vždy svázané s městem. Druhá strana byla věnována různým drobným zprávám
ze světa: kult celebrit, dnes tak typický, ještě nebyl úplně na pořadu dne a
řečeno s nadsázkou, pětihlavá telata se zde vyskytovala častěji než intimní
život tzv. slavných. Třetí stránka patřila Plzni, a čtvrtá sportu a
televiznímu programu. Víc jich Telegraf nikdy neměl. Celá legrace přišla na
devadesát haléřů.

Logo|foto:Český rozhlas

Týdeník měl některé rysy, typické i pro dnešní bulvár. Počínaje druhým
číslem nesměla například chybět obvykle dost nekvalitní fotka hanbaté
slečny, vystavující na odiv čtenářské obce sekundární pohlavní znaky. Na
druhou stranu se tu objevovaly materiály, které by dnes do listu tohoto
ražení nikoho nenapadlo dát. Třeba seriál o sametové revoluci v Plzni,
kterým v Telegrafu dva měsíce spolehlivě zaplácli podval třetí strany.

Listem rezonují některá témata, která v ten čas hýbala městem. Veksláci
před Tuzexem si tu podávali ruce s převaděči Kurdů přes zelenou čáru na
Šumavě. Telegraf reflektoval vypjatou atmosféru v centru města v letních
měsících, kdy na náměstí propukaly rasové třenice, další průvodní jev doby.
Zároveň se tu ale objevovaly rozkošné kuriozity: jako třeba ta o přestupové
politice týmu Sokol Doubravka, který obohatil kádr vietnamským playerem Hyn
Hu Svanem a v hostinci U Havránků narazil na polského stavebního dělníka,
jenž byl jmenovcem tamního internacionála Zbigniewa Lato a bývalým
dorostencem ligové Polonie Bytom. Skvělá byla i zdejší hitparáda plzeňských
hospod a předpověď počasí, která rychlost větru uváděla v dujcích, jednotce,
kterou matematicko-fyzikální tabulky neuznaly.

Pomník kovu trvalejší si Telegraf vybudoval ve svém dvanáctém čísle. Článek
Telefon se češe suchým mýdlem přinesl rozhovor s bizarní postavou z okruhu
plzeňského fotbalového a hokejového kotle. Telefon byl vejpitka a osoba
ducha poněkud mdlého: autor, neznalý věci, se z něj pokusil udělat etalon
plzeňského pankáče. Nebohý Telefon pak dostal od opravdových pankáčů na
budku a o dvě čísla později vyšla jeho omluva, naprosto neredigovaná.
Zasvěcenci řvali smíchy, prostá veřejnost nechápala, která bije.

Sycen podobnými příspěvky, dočkal se Polední Telegraf roku 1991. Na Nový rok
zvedl cenu výtisku z devadesáti haléřů na korunu padesát. Pokud mne paměť
neklame, dlouho to zdražení nepřežil. Čest jeho památce.