Jiří Stočes: Kolaborace nebo odboj? Máloco je černobílé, zvláště v době totality

15. březen 2019
Publicistika

Prý stačí jen málo generací, aby se začala vytrácet paměť a lidstvo začalo opakovat osudové chyby. Hlídat a připomínat průšvihy dob minulých umí dobře historici. Proto  Jiří Stočes připomíná tři poučení z doby protektorátu.

Před 80 lety začala okupace českých zemí nacistickým Německem. Chtěl bych proto připomenout tři momenty z té doby, které jsou, myslím, dodnes poučné.

Propaganda překrucuje skutečnost

Moment první: Večer 14. března 1939 dorazil na pozvání Adolfa Hitlera prezident Emil Hácha s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským do Berlína. Zde se dozvěděli, že ľuďáky vedené Slovensko vyhlásilo samostatnost a zbylé území Čech a Moravy by bylo nejlépe připojit k Třetí říši. Pokud toto řešení Hácha přijme, dostanou Češi autonomii, jinak bude „Resttschechei“ obsazeno vojensky a výsledkem bude velké krveprolití, rozbombardovaná Praha a zacházení s Čechy jako s poraženými. Stupňovanému nátlaku nemocný Hácha po půlnoci vyhověl. Těžko mu to vyčítat – na rozdíl od podzimu 1938 byla vojenská obrana země zcela nereálná a bývalí západní spojenci dosud oslavovali Mnichovskou dohodou zachráněný mír. Svůj historický omyl pochopí až za necelý půlrok.

Hitler donutil Háchu, aby sám oficiálně požádal Třetí říši o ochranu a führer pak už jen blahosklonně vyhověl. Takže žádná agrese a okupace, Češi sami chtěli... Jedním z hlavních cílů odboje pak bylo přesvědčit svět o tom, že to není pravda. Třeba atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Poučení? Mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, jak se to prezentuje, může být propastný rozdíl. Každý agresor se snaží vypadat jako mírotvorce. Proto chce ovládat média a všemožně podporuje šíření své „pravdy“. Tehdy se tomu říkalo propaganda, dnes spíše informační válka nebo fake news, ale jde o totéž.

Hranice mezi kolaborací a odbojem může být problematická

Moment druhý: V září 1941, v den nástupu již zmíněného Heydricha do funkce, byl zatčen premiér protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Udržoval totiž spojení s exilovou vládou v Londýně. V době heydrichiády byl zastřelen. Z toho je zřejmé, že hranice mezi kolaborací s nacistickým režimem a odbojem vůči němu může být problematická. Po válce byli kolaboranti mimořádnými lidovými soudy šmahem odsuzováni a nejeden skončil na popravišti. Na svůj soud čekal i Hácha, ve vězení však zemřel. Jak by asi byla u lidového soudu posouzena činnost předsedy kolaborantské protektorátní vlády Eliáše, kdyby předtím Němci nerozkryli jeho styky s Londýnem a nepopravili jej za to?

Samozřejmě, že existovala řada jednoznačných kolaborantů – ať přesvědčených fašistů, nebo jen prospěchářů, kteří si chtěli polepšit udáváním jiných. Mnozí ovšem tehdy přijímali funkce s vědomím, že se sice morálně „ušpiní“, ale budou moci alespoň částečně mírnit či odvrátit plány okupantů. A leccos se jim také povedlo. Sám Hácha, který veřejně říkal vše, co po něm nacisté chtěli, dostal nakonec z koncentráků většinu studentů uvězněných při zátahu na české vysoké školy 17. listopadu 1939.

Poučení? Rychlé soudy pod tlakem emocí bývají nespravedlivé. Máloco je černobílé, a zvláště v době totality.

Stačí držet hubu a krok

Třetí moment se táhne po celou dobu okupace. Protektorátní občané byli sice vedle říšských občanů lidmi druhé kategorie, ale mělo to i své výhody. Češi na rozdíl od sudetských Němců nemuseli rukovat. Protektorát měl pro válčící Němce tvořit zázemí – vyrábět zbraně (a že se jich ve Škodovce vyrobilo!), dodávat potraviny, šít oděvy, ubytovávat uprchlíky atd. Kdo tak činil a nereptal (a pochopitelně nebyl Žid či Rom), měl celkem klid. Uvědomělé dělníky oceňovali nacisté stejně jako později komunisté. Ale běda tomu, kdo se protivil. Třeba jen drobnou sabotáží v továrně nebo tajným chovem prasete na venkově, natož pak odporem se zbraní v ruce. Takoví se popravovali i s celými rodinami.

Poučení? Za protektorátu se Češi naučili křivit svoji páteř, což se jim pak v době komunismu náramně hodilo. Jenže mlčící většina, držící „hubu a krok“, totalitní moc upevňuje. Těch, kteří dokázali vzdorovat a zpravidla za to draze zaplatili, byla jen hrstka. Za protektorátu i za komunismu. O to větší úctu si zaslouží.

autor: Jiří Stočes
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.