Příběh Iny a Nasti: Bylo nám jedno, kam pojedeme. Chtěly jsme hlavně do bezpečí

Střílelo se, padaly bomby, první dny si Nasťa s Inou neuvědomovaly, co se děje, protože vedle nich bylo vlakové nádraží a na hluk byly zvyklé. Později se schovávaly ve sklepě. „Vzaly jsme nejnutnější věci, karimatku, kartony na sezení a věřily jsme, že to přečkáme,“ vypráví Ina.

Odejít ze země se ženy rozhodly až po obrovském výbuchu, kdy v domě začaly padat omítky, skla v oknech popraskala a děti začaly plakat strachem. Měly půl hodiny na to, aby se sbalily a utekly. Než přijely k centrálnímu vlakovému nádraží, trvalo to 4 hodiny. Na nádraží nastoupily do prvního vlaku a bylo jim jedno, kam pojedou, hlavně do bezpečí.

Na Ukrajině zůstala Iny sestra a manželé, kteří brání zem. Ině s Nasťou se po domově velmi stýská. Odjely z domu, který roky stavěly. Ví, že válka jednou skončí, ale neví, jestli se budou mít kam vrátit. V Česku se jim moc líbí. „Nečekaly jsme, že nás lidé tak hezky přivítají a takhle nám pomůžou,“ shodli se.

Strach z války v nich zakořenil

Obě už nastoupily do práce, do firmy v nedaleké Skalné. Doma Ina pracovala v potravinářském průmyslu a Nasťa měla dvě práce, vyráběla například dárkové koše. S sebou měly jen malou tašku s nejnutnějšími věcmi, v Lubech dostaly byt, oblečení i hračky pro děti. Teď se rodiny učí česky.

Nedávno je vylekala siréna, která se rozezněla kvůli požáru suché trávy. Jakmile ji slyšely, okamžitě se začaly oblékat a chtěly se schovat do sklepa. Zastavili je sousedé, kteří Inu s Nasťou uklidnili, že o nic nejde a nemusí se bát.

Obě opakovaně děkují všem za pomoc a hluboce se klaní. Přestože jsou v Česku spokojené a děti už nemají strach, srdcem zůstávají na Ukrajině.