Tomáš Bernhardt: Osudové osmičky a devítky provázejí Čechy už od 19. století

15. únor 2019
Publicistika

Loni jsme krásně slavili - osmičky patří k osudovým a šťastnějším číslům v české historii. Jenže - za nimi se plíží devítky. Rovněž osudové. A obě čísla se s Čechy táhnou už od 19. století, vysvětluje ve svém fejetonu Tomáš Bernhardt.

Loňský osmičkový rok byl plný nejrůznějších výročí. Události, na které se vzpomínalo, byly velké a přelomové. Měly charakter celonárodních vzepjetí či naopak tragédií antických rozměrů. A někdy také obojího. Devítkové roky jako by stály v pozadí, jako by se v nich nic moc nedělo. Takový pohled je ale nespravedlivý. Léta páně s devítkou na konci často tvoří s těmi osmičkami nerozlučné dvojice. Někdy v nich přichází kocovina, jindy zmařené naděje.

Naděje osmičky zmaří poraženecká devítka

Po nadšení z října 1918 následovaly drahotní bouře z jara 1919. Po vzepětí, tragédii a marném vzdoru z podzimu 1938, který nepostrádal heroické rysy, upletla si druhá republika autoritářský režim domácího střihu. A ještě před příjezdem Němců stihla ostrakizovat zdejší Židy a vytvořit předpoklady pro vznik domácích koncentráků. Převrat v roce 1948 mohl leckdo vnímat jako logické vyústění dějin. Na první pohled jako by se toho ještě tolik nedělo, změny ještě probíhaly tak trochu skrytě, ale rok 49 už přinesl politické justiční vraždy. V roce 68 se společnost nadechla, okusila svobody a v srpnu téměř jako jeden muž i žena vzdorovala invazi tzv. spojenců. Basu v tom držela i podstatná část armády či policie. O rok později už ale svobodný projev zadupaly do země domácí ozbrojené složky na příkaz domácích, nedávno ještě zbožňovaných politiků. Jsme s vámi, buďte s námi. Tak určitě.

Sametové možná absence osmičky prospěla

Zavládl klid na práci a realistický pohled na věc, hlavou zeď neprorazíš, nač čůrat proti větru. Ten klid byl zdánlivě tak pevný a nehybný, že další přelomový rok jsme kolektivně promeškali. Opozice ani staří hofráti z ústředního výboru si plně neuvědomili, že ten dokonce dvou osmičkový letopočet je zvlášť vhodný k nějaké další změně. A i my studenti jsme si sice po večerech četli samizdatové Lidovky a poslouchali Svobodku, ale místo stávky jsme si s nechutí dělali výpisky na nejbližší seminář z marxismu.

Ale třeba to je dobře. Kdybychom to stihli včas na osmou, možná by nám to ta devítka zase pokazila. Takhle jsme jí ale nedali šanci.

Nezapomínat na roky 1848 a 49!

Ve výčtu těchto osudových dvojic, které tak stereotypně střídají motiv očekávání s motivem zklamání, jsem však jednu důležitou pominul. Významná je především tím, že je vlastně první. A navíc bude mít v nejbližších týdnech hned dvojí výročí. V březnu 1848 totiž dorazila revoluce i do Rakouska, potažmo váhavě i do Čech. Nemilovaný Metternich padl a pootevřenými dveřmi svobody přišly novinky, které tu prakticky nikdo neznal – svoboda projevu a tisku, svoboda spolčovací a takové ty věci.

Ne že by lidé tak docela věděli, co si s tím počít, ale přeci jen prakticky přes noc začaly vznikat základy občanské společnosti. Vlastně celkem neočekávaně se objevilo i docela dost politických talentů. Občané se začali sdružovat a zvolna zjišťovali, co to znamená chovat se samosprávně. Třeba tady v Plzni k dosavadním ostrostřelcům přibyla ještě národní garda a potom studentská legie. Tři více méně ozbrojené sbory na jedno město, které mělo tak asi 10000 obyvatel, to je docela dost. Zvlášť když se to týkalo jenom lépe situované části zdejší společnosti.

Ta revoluce působila někdy až dojemně, zvlášť ve zdejších provinčních poměrech. Vznikla tu například odbočka Slovanské lípy, prvního českého politického spolku. V jejích záměrech se mísilo nadšení z nových možností s naivitou. Jedním dechem připravovala společenské zábavy a zároveň se domáhala vyzbrojení národní stráže děly, na která dokonce pořádala sbírku. Posměch však není na místě. Z těchto operetních začátků později vyrostla řada osobností a všechny zdejší významné spolky – Sokol, Měšťanská beseda či Hlahol.

Mezitím nový parlament ve Vídni a později v Kroměříži připravoval novou ústavu. A tady jsme u dalšího výročí a další devítky. Začátkem března 1849 totiž císař František Josef I. usoudil, že té svobody už bylo dost. Parlament rozpustil vojskem, ústavu vydal sám a zahájil tak předobraz normalizace, jak ji známe sami z nedávné minulosti. Postupné omezování spolčovací svobody, postupná likvidace svobodného tisku, včerejší významné osobnosti jsou dnes dány pod policejní dohled, a nakonec se zruší i ta ústava.

Zavládl absolutismus, zdánlivě stabilní, zdánlivě nehybný. Prostě klid na práci. Jenže stařičkého mocnáře, tehdy ještě velmi mladého, nakonec ta devítka také dohnala. V roce 1859 velkolepě projel válku v Itálii, což ho přivedlo k poznání, že může být výhodné podělit se o politickou zodpovědnost s volenými zástupci lidu.

Ale to už je jiná pohádka, která se osmiček a devítek tolik netýká.

 

autor: Jiří Stočes
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.