Alena Zemančíková: Charakter Krušnohorska vznikal souvisle od 12. do 20. století, nově ho chrání UNESCO

Horníci (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Horníci (ilustrační foto)

Na západě Čech je od července zóna zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Je to mimořádná událost. Proto se jí v následujícím fejetonu věnuje Alena Zemančíková.

Fakt, že Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří byl 6. července 2019 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, prolétl sdělovacími prostředky. I informace, že evidence, příprava a zpřístupnění památek na pradávné dolování jsou výsledkem mnohaleté spolupráce české a saské strany, která začala už v roce 1998.

Kde se v Krušnohoří těžilo?

Na české straně oblast zahrnuje pět lokalit: Hornickou kulturní krajinu Jáchymov, Hornickou kulturní krajinu Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná, Hornickou kulturní krajinu Krupka, vrch Mědník a Rudou věž smrti u Ostrova.

Krušnohorský hornický region je z celosvětového hlediska je významný tím, že se z něj vynálezy a inovace v hornictví šířily do dalších těžebních oblastí po celém světě (dnes by to, nebýt toho zápisu, nikdo neřekl).

Byly to techniky dolování a hutního zpracování rud (především stříbra, cínu, kobaltu, železa a naposledy uranu), vznikly zde první geologické mapy a vyšly zde i první důležité příručky a učebnice hornictví a hutnictví. V roce 1556 zde Georg Agricola sepsal knihu De re metallica: O kovech. V roce 1765 byla v saském Freibergu založena i nejstarší vysoká škola báňská.

V Krušných horách vznikl také už v 16. století centralizovaný systém báňské správy, jež podpořila vznik zákonů. To dokládá i příběh jáchymovského tolaru, z nějž se na více než 300 let stalo celoevropské platidlo a který dal název i americkému dolaru.

Charakter hornické kulturní krajiny vznikal souvisle od 12. do 20. století. Jsou pro ni typická hornická městečka a velké množství dochovaných hornických památek.

Otrocké podmínky těžby

Musím říci, že mi fakt zápisu Krušnohoří na světový seznam významných kulturních památek udělal radost – i proto, že pamatuji zneužití hornictví v období uranových dolů, kde v otrockých podmínkách de facto zadarmo pracovali a umírali političtí vězni. Viděla jsem beznadějný úpadek historického renesančního Jáchymova (ten je patrný dodnes) i Ostrova, a mnohokrát jsem navštívila romantická místa jako jsou Vlčí a Ledová jáma pod Blatenským vrchem.

O těchto prázdninách jsem sestoupila do dolu Mauricius na Hřebečné, kde člověk spoluprožije těžkou a nebezpečnou práci horníků ve všech historických obdobích (už jen to, že vyfasujete při vstupu holínky a i v těch je vám po hodině prohlídky zima – jak asi museli mrznout staří horníci, kteří měli nohy tak sotva omotané hadrem a obuté možná do dřeváků). Výprava prochází úzkými a nízkými chodbami, vyraženými ručně v tvrdé žule, a svítí si elektrickým světlem, jaké ovšem horníci neměli.

Je odsud pár kilometrů do Jáchymova, kde kolem královské mincovny je bortící se městečko neobydlených domů s renesančními portály a po okolních stráních leží zbytky vězeňských táborů, kde uranoví horníci trpěli kromě zimy a dřiny i ozářením. Součástí památky je i Věž smrti v Horním Žďáru, známá z filmů.

Ostrovská sorela souvisí s uranem

Příběh ale pokračuje: pod Jáchymovem leží město Ostrov, které sice není součástí hornického památkového regionu, ale souvisí s ním. Ve stylu stalinské architektury je postavený nový Ostrov, určený pracovníkům uranových dolů, těm svobodným, tedy i vězeňským dozorcům. Vévodí mu kulturní dům se sochami Jaroslava Šlesingera, vězně, který budovatelské sousoší dostal jako trest za to, že doma v Třebíči patřil do skupiny katolických výtvarníků. A nakonec stojí zato dojít do Starého Ostrova, který byl ještě nedávno částečně v troskách a dnes v něm najdeme ve třech opravených kaplích a v piaristickém kostele expozici, dokumentující bohaté a kultivované šlechtické panstvo, které prostředky z dolování investovalo do kulturního rozvoje kraje.

Krušnohoří všemi těmi expozicemi, pečlivě zpracovanými, jimiž může člověk (v případě dolu i musí) projít s průvodcem a s výkladem, náhle nabývá smyslu a historií potvrzené identity. Je to obdivuhodné dílo lidí, kteří to kvalifikovaně a ve spolupráci na české i saské straně postupem let připravili.

Když hornické památky Krušnohoří člověk projde nejen s otevřenýma očima, ale také s přístupnou myslí a srdcem, dotkne se ho těžký život lidí, kteří dobývali ze země bohatství, jehož cenu si snad ani neuvědomovali. Rozhodně jí neodpovídaly jejich mzdy. A tenhle rozdíl – obrovská hodnota dobývané suroviny a katastrofálně těžký, až zotročení podobný život – je připomínkou, že takto, více méně civilizovaně, dobýváme suroviny dodnes. A že bychom měli lépe vážit nejen jejich těžbu, ale také využití.