Alena Zemančíková: Jesenice, Odrava a Ohře – a slovanský rituál očištění v tekoucí vodě

Jdu k našemu domu na Chebsku trasou, lemovanou vodou.  Svezu se autobusem do Podhradu, abych rychle překonala chebskou periférii, a vystoupím na místě, kde pod silnicí vyvěrá pramen. Není to moc romantické, jen zabetonovaná trubka, ale i toho dne tam jsou lidé, kteří si čepují vodu.

Krajina se mění, voda zůstává

Krajina v těch místech se úplně změnila, ale jejím dominantním prvkem, navzdory železniční trati, obchvatu města a průmyslovým stavbám zůstala voda.  Dnes ji představuje zejména velká plocha nádrže Jesenice.  Ta zatopila tradiční obce a naopak způsobila vznik chatové oblasti. Těžko říct, jestli to bylo ku prospěchu, jiný pohled má rybář a jiný třeba cyklista. N hladině Jesenice se v jarním větru zvedají úplně mořské vlny.

Při silnici člověk s potěšením míjí řadu staletých dubů, které připomínají, že louka za nimi byla parkem romantického zámku s mnoha věžičkami a pseudo středověkými prvky, pod nimiž se ukrývala skutečně gotická tvrz. Zámek vzal za své jednak vysídlením, jednak nedostatečným dosídlením a hlavně tou přehradou, encyklopedie hradů zámků a tvrzí píše, že zcela zbytečně. Kdo neví, že tu zámek stál a přehrada nebyla, vůbec tomu kousku krajiny nerozumí, obec ztratila řád – ale to se stalo mnoha obcím na Chebsku. A upřímně řečeno, na přehradu už si generace zvykly, i na betonový most, vyčnívající z vody (který kvůli protihlukovým stěnám dnes zahlédne z vlaku jen ten, kdo o něm ví).

Kde se vzala Jesenice

Přehrada vznikla na krátké řece Odravě, německy Wondreb. Ta pramení v Čechách, ale hned si to namíří do Bavorska, než se oklikou vrátí a brzy poté, co překročí hranici, se vlévá do Ohře, německy Eger.

Řeka je to ale moc krásná, díky tomu, že je hraniční a poměrně krátká se ji nikdy nepodařilo znečistit, a to ani soukromými splašky – o to se zase přičinila vylidněná krajina. V úseku, kudy jdu, je pro ni charakteristické kamenité koryto a mnoho pozůstatků všelijakých vodních staveb. Jdu lesem podél náhonu, poslední dobou poněkud vyčištěného a upraveného, kudy voda běží rychlostí blesku k malé elektrárně, dodnes funkční. U řeky stále stojí tovární budova, naposledy patřila továrně na výrobu kol Eska – i pro tu řeka znamenala důležitý zdroj energie. Kousek výš jsou čedičové lomy, jeden už zaplavený a jeden dosud funkční, pro jejichž drtičky je voda také nezbytná. A ještě o něco výš poháněla vodní turbína stroje přádelny – náhon je stále patrný, přádelna už ne. A tak bychom mohli pokračovat až do města Waldsassen. Důležité na tom systému využití vodní energie je to, že četné náhony a stavby nijak krajinu nehyzdí (snad s výjimkou kamenolomu), voda se vrátí do přírodního koryta a řeka vesele meandruje a teď na jaře zaplavuje údolní nivy až do chvíle, kdy ji pohltí přehrada. V mokřinách se daří žlutým divokým kosatcům, ostatně u Waldsassenu ustavili kolem řeky přírodní rezervaci, ve které žije i množství vodních tvorů, včetně bobrů.

Prastarý slovanský rituál

Poslední léta nás hodně trápilo sucho. Projevilo se to i na téhle pohraniční krajině, ale zdaleka ne tak zoufale jako ve vnitrozemí. Voda je pro krajinu západočeského pohraničí charakteristická, a tam, kde bylo hraniční pásmo, kvůli kterému se nehospodařilo příliš intenzivně a hlavně se nedělaly takzvané meliorace, můžeme v přírodě studovat, jak vypadá přirozeně vytvořené říční koryto s mělčinami i tůněmi, které je skutečně životadárnou žílou země, napajedlem pro zvířata, osvěžením pro lidi, kteří pracují na poli nebo v lese.

Budou Velikonoce a to se má člověk podle dávných slovanských rituálů namočit v přírodní běhuté vodě, aby se očistil od všeho zlého, byl zdráv a udržel si krásu. Udělejme to – a mysleme přitom na krásu vody, proudící přírodou. O její zachování bychom měli dbát, dobře vážit způsoby, které nás vedou k jejímu rekreačnímu využívání, neznečišťovat ji a dokonce ani nerybařit jen tak pro zábavu. Obřad za zachování čisté tekoucí vody je velice na místě.