Alena Zemančíková: Jsou dárky drahé dárci, které obdarovaný neocení. Jak dopadne americká kredenc?

Kuchyně (ilustrační foto)
Kuchyně (ilustrační foto)

Rodinné dědictví je jedním z vánočních dárků, který může být drahý dárci – ale pro příjemce se stane zátěží. Takový dárek chystá na letošní Vánoce Alena Zemančíková.

Nalakovali jsme kredenc. Stála kdysi v kuchyni mé babičky, po její smrti si její dvě dcery rozebraly domácnost, byt, tehdy nadměrný, teta vyměnila za menší, na sídlišti měla kuchyňskou linku, kredenc si vzala máma. Byla to takzvaná „americká kredenc“.

Byt mého dědečka a babičky byl rozlehlý a měšťanský. Postavilo ho bytové družstvo Národní banky, kde byl dědeček zaměstnán na slušné pozici. Byt byl velký a mně drahý, protože jsem v něm trávívala zimní prázdniny, symbolizoval mi rozdíl mezi životem v malém okresním městě, kam se máma přestěhovala v padesátých letech, a životem v kulturní metropoli. Nikdy jsem úplně nepochopila, proč ho teta tak mermomocí vyměnila, byla to, jak se později, při privatizaci bytů, ukázalo, ta největší hloupost v životě naší rodiny. Ale stalo se, ještě za minulého režimu.

Ten byt – a to už se blížím ke kredenci – byl zařízen podivnou směsí interiérového stylu. Část nábytku byla historizující (patřily k tomu i exkluzivní pendlovky), část taková měšťansky solidní bez elegance, a pak bylo moderní zařízení kuchyně, k němuž patřila ona americká kredenc. Tu jsem měla ráda už jako dítě, líbilo se mi, jak je tam na každou věc specielní šuplík, držák na poklice, vysouvací přídavná pracovní ploška, přihrádka na kuchařky a receptáře, zásuvečka na co vlastně? Děrovaná lišta na kvrdlačky a měchačky, a taková kovová svislá věc s nápisy: mouka, cukr, koření, sůl, kroupy, nudle, chleba, máslo, olej pod sebou ve dvou sloupcích, uprostřed měla osu, z níž na dvě strany vyčnívaly šipky – hospodyně přehazovala šipky podle toho, co docházelo nebo došlo a bylo třeba to koupit.

Tahle „americká“ kredenc neměla žádné oblé rohy a zabroušená sklíčka v nich, jak si možná představujete. Její „americkost“ spočívala v naprostém funkcionalismu, byla předchůdkyní dnešních vymakaných kuchyňských linek, avšak mnohem vymakanější. Její tvary jsou přísně pravoúhlé, úchytky mosazné, jednoduše elegantních tvarů, jaké se dnes vůbec nedostanou. Nechala jsem ji jako vánoční dárek znovu nalakovat pro svoji nejmladší dceru, která si právě zařizuje domácnost.

A teď: v naší rodině se na krámy nikdy nedrželo, k zařízení a vůbec věcem se přistupovalo účelově, leccos se vyhodilo nebo zničilo. Dílem i kvůli dosti rozháranému životnímu stylu některých členů rodiny, například mě i mého bratra a mých starších dětí. Odejít z domova, zařídit se po svém, takové bylo rodinné heslo a všichni to udělali.

Americká kredenc je především solidní kus, perfektní práce, je v ní i myšlenka racionalizace kuchyňského provozu, není zařízená na vystavování svatebních servisů a broušeného skla, úplně z ní čiší, jak v duchu paní Sandtnerové myslela na ženu jako na racionální hospodyni a zajišťovatelku zdravé a chutné výživy pro rodinu, ale ne jako služku našlehávaných žloutků a dobře naložených pečení. Ano, moje babička byla slabá kuchařka, čtenářka byla mnohem lepší.
Ta americká kredenc je mnohem hezčí a co do účelnosti stejně dobrý kus nábytku jako kterákoliv kuchyně na míru třeba od firmy Oresi. Je dokonalá, elegantní, vtipná.

Co mě to najednou tak bere? Je to prostě kredenc. Musím se napomenout, abych své děti netyranizovala sentimentalitou svého věku, abych je tím neobtěžovala. Musím naší Marii říct, že kdyby se jí zdálo, že na ni jako na poslední z mých dětí, které se v životě zařizují, nakládám přílišnou zátěž nepraktického dědictví, ať to klidně odmítne, nebudu se zlobit. Nakonec ono „já nosím v srdci svém své elegance květ“, co cyranovsky citovala babička v případě, že se vypravovala do lesa nebo na zahradu obzvlášť bizarně postrojená, je důležitější než nějaká almara.