Alena Zemančíková: Komu panna náleží?

7. prosinec 2021

Známe pohádku o princezně, která z tajemného důvodu mlčí. Pan král, který myslí, že je nemocná, vyhlásí, že kdo princeznu vyléčí, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Nikdo to však nedokáže. Všichni pozvaní nápadníci, lékaři, šarlatáni i mágové nedovedou nic jiného, než mlčící princeznu přemlouvat a všelijak zaklínat, ale to není nic platné. Princezna nepromluví.

Krásně ten příběh vypráví Božena Němcová v pohádce Moudrý zlatník. V ní nese mladý zlatnický tovaryš do královského zámku objednané šperky a vysloví přání předat je princezně osobně a pokusit se přimět ji k řeči. Král mu vyhoví, ale s lítostí, protože podle královského výroku ten, kdo se pokusí, ale nedokáže úkol splnit, bude o hlavu kratší. Zatím to nikdo nedokázal, tak proč zrovna zlatník? Jeho chytrá hlava si zaslouží lepší osud.

Čtěte také

Princezna sedí v útulném pokoji a zlatem vyšívá, její tvář je klidná a „zdá se býti tak bez života, jako obraz, co v zlatém rámci na zdi visel a ji co malé dítě představoval“.

Zlatník začne mluvit k obrazu: „Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede: řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní ta panna náleží?“

To je konečně dobře položená otázka, v níž je obsaženo, kým má žena být. Zda jenom tělem (řezbář udělal pannu), nebo ozdobou, jež zakrývá hříšnost (krejčí jí ušil šaty) anebo je člověkem s duší, stejně nesmrtelnou jako duše muže? Princezna to nevydrží a řekne: „No přece mluvci, který jí dal řeč!“

Čtěte také

Příběh o panně, která nemluví, je v jiné variaci příběhem pygmaliónským. Také  v něm staví Bernard Shaw ke konci své komedie otázku, zda je možné s ženou, která má duši, protože má řeč, zacházet jako s pouhým tělem oblečeným do šatů. (A Líza Doolittlová má dokonce velký jazykový talent!). Ukazuje, že v řeči (dnes říkáme v komunikaci) je ukrytá rovnost. Ale nejen to, také právo zasahovat do záležitostí bez ohledu na šaty. Tak, jako profesor Higgins, který vůbec nedbá na eleganci a ve společnosti mu to váhy neubírá. Líza Doolittlová, pokud si vzpomínáme, od Higginse poté, co mu vyhrála sázku, odchází. A dnes vidíme, že při tom zatím zůstalo, že dál jsme se nedostali.

Říká se, že přece ženy dnes nemusí sedět u okna, nad sebou obraz, a šít zlatou nití. Dveře jsou přece otevřené a všichni by měli radost, kdyby princezna promluvila. Jenomže princezna se nemůže ubránit podezření, že bude pouze blahosklonně pochválena ve světě, jemuž vládnou muži. Má podezření, že ztratí duši a s ní i řeč a zůstane zase jen tím oblečeným tělem.

Čtěte také

Proč to vyprávím? Nedávno oslavila Nadace Gender Studies 30 let své existence. Uspořádala k tomu konferenci a vydala sborník, nazvaný Hnízdo feminismu. Obsahuje rozhovory se zakládajícími osobnostmi a – což je obzvlášť cenné – i soubor reprodukovaných článků z periodik, věnovaných ženské otázce od roku 1991. Číst to je překvapivější, než by si člověk pomyslel, dosvědčuje to, kolik nerovnosti mezi ženami a muži v naší relativně emancipované společnosti po roce 1989 dodneška stále přežívá. V rozhovorech s feministkami, kterým tenkrát bylo 30 a dnes je jim 60 let, se dočteme o nadšení z nového úkolu – a po letech o únavě z toho, jak těžko se dá pohnout i s věcmi, které se jeví jako rozumný a společensky prospěšný požadavek.

Hnízdo feminismu je na pohled pěkná knížka, proložená citacemi z dokumentů a posbíranými  spontánními výroky Jiřiny Šiklové. Nedá se ale říci, že to je úplně povzbudivé čtení. Na to, kolik toho ženy pro společnost po roce 1989 vykonaly, je jejich zastoupení v předních pozicích slabé. Království jakoby stále čekalo na moudrého zlatníka, který položí tu správnou otázku.

Spustit audio