Alena Zemančíková: Loutky provázejí lidstvo od nepaměti - a zastávají se slabších a utlačovaných

1. červen 2018
Kouzelný svět loutek na půdě semilského muzea

Blíží se 33. ročník Mezinárodního festivalu loutkového a alternativního divadla Skupova Plzeň. Alenu Zemančíkovou červnový festival vyprovokoval k pátrání v historii loutkového divadla i v hlubinách regionálních vod. A svoje pátrání vtělila do svého fejetonu

Sókratés řekl: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. 

Tenhle text pochází z Platónovy Ústavy, známe ho jako „mýtus o jeskyni“.  Dokazuje, že loutkové divadlo a loutkářství je staré jako lidská kultura, že lidi od věků lákalo nahradit herce předmětem a jeho pomocí vyprávět příběh jinak, než jak se to dělá v divadle s živými herci. A navíc: to, co ve skutečnosti funguje velmi komplikovaně, jeví se publiku jako jednoduchost sama.

Loutky v Plzni bouraly Rakousko-Uhersko!

Za pomoci loutek předváděli dávní loutkáři na malých jevištích dramatické děje velkolepého formátu. Však také světová díla dramatické tvorby poznávalo venkovské obyvatelstvo z jejich představení: za všechny můžeme jmenovat Fausta, ale nejen toho, i shakespearovské tragédie a křesťanské mýty byly doménou loutkářů. Pro panovnické dvory je nesmírně nákladně inscenovali mistři hudebníci v kulisách vytvořených nejslavnějšími dobovými architekty: a ve venkovské hospodě totéž sehrál potulný loutkář sám.  Loutky nebylo potřeba živit, ale starat se o ně loutkář musel, a dobrý komediant je také neustále vylepšoval, aby příště překvapil své publikum novými fígly.

Loutkové divadlo se hraje po celém světě, nejrůznějšími technikami. U nás v Čechách bylo maňáskové divadlo atrakcí na poutích a trzích a marionetové loutkové divadlo putovalo krajem. S maňásky se hrály všelijaké groteskní drasťárny a rakvičkárny a s marionetami pohádky i vážné kusy.

Loutkové divadlo dokázalo unikat cenzuře, jak jinak by mohl legendární Kašpárek Josefa Skupy pohřbít starou rakousko-uherskou monarchii už v září 1918?

V Plzni Skupa, v Chebu Löwy

Mimořádné osobitosti nabyly loutky ve 20. Století v době avantgardních uměleckých směrů. V Plzni působil proslavený tvůrce Spejbla a Hurvínka Josef Skupa, ale v Chebu měl sobě podobného loutkáře Paula Löwyho. Oba si vypracovali expresionistický výtvarný výraz. Paul Löwy ovšem proti Josefu Skupovi měl tu nevýhodu, že byl žid. Holocaustu unikl díky  své emigraci do Palestiny v roce 1939 a stal se zakladatelem  loutkového divadla v Izraeli. S Chebem se pojí ještě jedna slavná loutkářská tradice, z níž se však zachovaly jen texty her. Bylo to jesličkové divadlo, které provozoval tesař Andreas Schubert a po něm jeho příbuzní od roku 1809 až do vypuknutí 1. Světové války.

Loutkářství se ze západočeského pohraničí po odsunu německého obyvatelstva neztratilo, profesionální loutkové divadlo pokračovalo v Karlových Varech, kde ale bylo počátkem 60. let nepochopitelně zrušeno. V Plzni je loutkářství dodnes uměním, na kterém zakládá město svou identitu. Plzeňské profesionální loutkové divadlo Alfa, založené jako Divadlo dětí v roce 1965,  bylo oázou svobodné tvorby i v době normalizace: legendární inscenace Jan Žižka u hradu Rábí byla událostí, která utvrzovala národní sebevědomí v čase, kdy centrum skutečné moci sídlilo v Moskvě. A hrála se dvacet let!

Loutky jsou českým pokladem

Skupova Plzeň byla jako jedinečný plzeňský festival založena roku 1967 a po celá léta představovala inscenace, které české divadlo proslavily ve světě v dobách, kdy ostatní  české a slovenské oficiální umění pozbylo veškeré zajímavosti. Loutkové divadlo se stalo českým vývozním artiklem a zůstalo jím ve vší skromnosti do dneška. A nejen proto, že okouzluje šikovností a vynalézavostí těch, pro které je loutka svébytným jevištním partnerem, ale také proto, že se ve svých inscenacích zastává těch, kteří jsou jiní, slabší, těch, kterým se ubližuje, kteří jsou utlačováni a zotročováni. Bývají to děti a často jsou to zvířata. Loutkové divadlo je někdy lidštější než lidstvo samo.

  • Divadlo
  • Publicistika
  • loutky
  • Josef Skupa
  • Plzeň
  • festival