Alena Zemančíková: Na stopu z Tachova do Plzně jsme se svezli mercedesem i obrněným autem

6. červenec 2018
Stopování (ilustrační foto)

Stopování z Boru u Tachova mělo v 70. letech minulého století svůj význam: byla šance, že se dospívající jedinec sveze v mercedesu, vzpomíná v Alena Zemančíková.

Když nám bylo 15 a 16 let, cestovávali jsme s bratrem za babičkou z Tachova do Plzně. Dostali jsme doma na autobus, ale jeli jsme stopem. Vyjeli jsme do Boru, to bylo kousek a někdy jsme to absolvovali bizarními způsoby. Jednou jsem odjela se známým klukem na motorce a bratr mě dojel ve vojenském obrněném autě. To přece není možné, aby armáda brala do svých obrněných vozů stopaře? namítají přátelé. Taky se tomu divím, ale byli jsme ještě děti, a bratr, o rok mladší, vypadal mladší o víc. Ti vojáci, kterých byl náš pohraniční okres plný a kteří měli kasárna mezi Borem a Přimdou, tam, kde je dnes gigantické překladiště nákladů a nejrůznější trestné činnosti, ho svezli v obrněnci asi jako pionýra, které byli zvyklí vozit při všelijakých školních exkurzích do kasáren. Byla sedmdesátá léta, za hranicemi nenávidění revanšisté, podél silnice agitační tabule sdělující, že jsme pevná hráz socialismu a míru, ale vojáci to příliš vážně nebrali. Vétřieskami jsme jezdili běžně.

Proč jedeme z Tachova přes Bor, vždyť je to z ruky? No proč, protože tohle městečko leží na silnici k hraničnímu přechodu a my doufáme, že stopneme nějakého „zápaďáka“ v mercedesu. A skutečně – skoro vždycky jsme takového zápaďáka stopli. Někdy nás vzal na limonádu do hospody U Kadrnožky, která stála na křižovatce v lese a byla vyhlášená českou kuchyní. Pro koho vařili, když hospoda stála v lese? Říkám si dnes. Byla to loupežnická hospoda, nejspíš se tam provozoval veksl, odpovídám si.  O čemž svědčí i fakt, že U Kadrnožky nakonec došlo k velikému mordu a hospoda byla posléze vypálena, už tam není nic, a kdo to neví, ani nepozná, že tam taková hospoda stála.

Opravdu? A to jsme se nebáli? žasnu dodatečně.  Ne, nebáli, nebyla to skutečná loupežnická hospoda, to jsme si jen tak vymýšleli, a vraždu, která se opravdu stala, spáchal pomatený voják.

Zápaďák, který nás z Boru svezl, nám koupil Coca-Colu.  No jo, ale v roce 1970  Coca-Colu U Kadrnožky asi nevedli. Tak nám ji zápaďáci nabízeli v autě, protože kde by se jinak v té vzpomínce vzala? Říkám si. Trochu jsem se učila anglicky, vyměnili jsme si s řidičem pár vět o tom, jak jedeme k babičce, a už jsme byli v Plzni.  Zpátky jsme přes Bor nejezdili, za Plzní byli zápaďáci promíchaní s českými řidiči a na kraji velkého města vypadaly dvě odrostlé děti  jako že jedou do nejbližší vsi a ujel jim autobus: proto jsme se taky zpátky soukali po deseti kilometrech. Kolikrát na traktoru.

Proč jsme to dělali, museli jsme přeci vystát na silnici celé hodiny? Divím se a vzpomínám: taky že ano, ale tehdy, v těch časech za železnou oponou, bylo času dost a mě zajímaly dálky, v jakékoli podobě. Třeba vypadaly jako cedule u silnice, na které byly směrovky do Prahy a do Norimberku – a do Norimberku to bylo blíž. Tu silnici, při které dnes stojí cedule s nápisem Via Carolina, připomínající, že to je stará císařská trasa nejen do Norimberku, ale dál, do Kolína nad Rýnem, do Cách, do Paříže, jsem znala zpaměti, ostatně jsem její valnou část prošla na těch stopech i pěšky.  Od Boru k Rozvadovu se zvedá, přejíždí Český les a míjí horu Přimda se strážním hradem z 12. století. Po téhle hraně vede evropské rozvodí, potoky, které stékají z Přimdy na západ, míří už do Dunaje, učili jsme se v zeměpise a i to představovalo dálky.

Dokud se neotevřela hranice, dalo se po téhle císařské historické silnici jet na kole, provoz na ní byl minimální. Dálnice (jediná, která byla postavená rychle) nabrala směr přímo, vesnice nechala stranou a v těchto poměrně divokých končinách, zarostlých lesem, si její trasa zachovala tajemný ráz.  Kdybychom se podívali z hradu Přimdy, uvidíme dálnici jako řeku, po níž se ze západu na východ valí civilizace. Nebo to alespoň tak z výšky vypadá.

Spustit audio
  • Kultura
  • Publicistika
  • Tachov
  • cestování
  • stopování
  • vojáci