Alena Zemančíková: Pomerančová romance

Jeden můj známý pracuje na úřadě menšího středočeského města a ze své funkce spolupracuje s potravinovou bankou. Tam ony zlevněné a v supermarketu neprodané pomeranče také zamířily, ale bylo jich tolik, že se do pátku nepodařilo je distribuovat.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Chléb

Když se taková věc stane – a není to nijak neobvyklé – přebytky ovoce a zeleniny pak prostřednictvím obecního úřadu, kde známý pracuje, přecházejí na městské lesy onoho městečka, kde jimi hajný dokrmuje zvěř v zookoutku. Všelijaké málo trvanlivé saláty mají u osla, kamerunských koz a muflonů  velký úspěch, pomeranče ovšem tahle  zvěř nežere. A tak nakonec můj známý naložil zbylé síťované sáčky s pomeranči do svého auta a odvezl je domů. Mimo jiné i proto, že kdysi jako student hned po roce 1989 odjel takhle v zimě sklízet pomeranče do Řecka a dobře si pamatuje, jaká to byla brigáda a jak překvapivě málo si tehdy vydělal. Cenu pomeranče dobře zná, tak přece nevyhodí do kontejneru ty, které jsou ještě dobré!

Vaření pomerančové marmelády odehrávalo se ve velké kuchyni venkovského domu, kde můj známý žije se svou matkou. Ještě v pátek spolu polovinu množství oloupali.  V sobotu, kdy jsem přijela na pomoc, jsme z druhé poloviny vymačkali šťávu, oloupané pomeranče jsme rozkrájeli a poslední, neporušené plody, jsme nakrájeli na tenké plátky i s kůrou.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Obrazy z okolí domažlického

Pak přišla ke slovu rodinná kuchařská kniha od paní Sandtnerové, která v receptu na pomerančovou zavařeninu diktuje toto: šťávu z pomerančů necháme stát v porcelánové nádobě. Zbytek vytlačeného ovoce nakrájíme na tenké, hodně jemné řízky, dáme je do jiné nádoby, polijeme vodou pouze tolik, aby ovoce kryla. Vymačkanou šťávu nalijeme na ovoce a necháme státi 24 hodin, načež přidáme drobný krystalový cukr (kolik ovoce, tolik cukru) a směs vaříme na mírném ohni, až zhoustne. Tady jsme recept porušili, s vařením jsme počkali jen do odpoledne a přidali trochu zázvoru a hřebíček. Uvařenou horkou a neobyčejně voňavou hmotu jsme pak nalévali do sklenic, ale těsně před koncem, aby se nerozvařily,  jsme do ní ještě přimíchali kousky pomerančových plátků i s kůrou. 

Paní Sandtnerová píše, že tuto zavařeninu můžeme požívati již po dvou týdnech.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Pohlednice z Krakova

Upřímně řečeno, na to, kolik bylo pomerančů a jakou práci dalo jejich loupání a vymačkávání, té marmelády zase tak velké množství není. Ale vypadá a jistě i chutná báječně, ať si anglický obchodní řetězec klidně nechá svá potravinářská oddělení vlivem brexitu zavřená, touhle marmeládou namažeme prokrojený piškotový dort, který jsme před lety jedli k čaji v kavárně na Doverských útesech, a budeme vzpomínat na časy, kdy ještě bylo cestování do Anglie jednoduché. Protože pomerančová marmeláda – a v tomto případě můžeme slovo marmeláda opravdu použít – jemně nahořklá po kouscích kůry, je spojená s vůní anglického čaje o páté a s nedělním výletem.

Na vlak  jsem šla už za tmy. Než jsem došla na zastávku, nad obzor se vyhoupl pomeranč, jako by se zachránil z té naší ovocné a sladké zabijačky, schoval se v údolí potoka Šembery a teď, když už nebezpečí pominulo, pomalinku stoupal po obloze vzhůru. Spolu s pomerančovou vůní, kterou jsem měla nasáklé šaty i vlasy, mě doprovázel až na nádraží v Českém Brodě. Když jsem v Praze na Masaryčce  vystoupila, stál už na obloze místo pomeranče jasný bledý měsíc v úplňku.