Alena Zemančíková: Rodiče většinou s Palachovým činem nesouhlasili, báli se o své děti

18. leden 2019
Publicistika

Když se upálil Jan Palach, chodila Alena Zemančíková do osmé třídy. Na akt upálení a reakci lidí na Tachovsku vzpomíná ve svém fejetonu.

Na upálení Jana Palacha mám osobní vzpomínku z doby své školní docházky. Brzy po jeho činu, ještě v témže školním roce, navštívili jsme v rámci vyučování (chodila jsem do osmé třídy) v tachovském kině Hraničář film Ticho. Hodnocení Palachova činu v rodinách nebylo jednoznačné, taková strašná dobrovolná smrt samozřejmě vzbuzovala i emoce lítosti s pozůstalými, mnoho lidí pociťovalo čin jako zbytečný, až pomatený akt, který přece nemohl nic změnit. Teorii o studeném ohni v mém okolí nevěřil nikdo, ale o zbytečnosti Palachova činu se u nás doma mluvilo. Moje racionální maminka byla přesvědčená o tom, že ten chlapec to nemohl mít v hlavě úplně v pořádku, nezpochybňovala ale, že nepořádek v jeho hlavě zavinila brutální invaze tanků vojsk Varšavské smlouvy.

Dokument Milana Peera Ticho neříká o Palachově činu nic faktického, jen ukazuje záplavu květin na Palachově pohřbu, plačící tváře prostých lidí ve Všetatech i univerzitních hodnostářů před Karolinem, kde stojí čestnou stráž u rakve. Václavské náměstí v lednu, který byl tak pochmurný a beze sněhu, jako je v Praze ten letošní. Hrob, vykopaný ve zmrzlé zemi.

Film je vlastně obrazovým doprovodem k písni Bohdana Mikoláška. Dodnes si z ní pamatuji melodii i hlavní motiv „..a ticho spěchá, spěchá dál.“ A verš „Národní muzeum s očima vypálenýma municí“, na který jsem si vzpomněla pokaždé, když jsem v následujících letech šla po Václaváku. A taky že „zemřel živý člověk, aby mrtví mohli žít“. Úvodní a závěrečný obraz toho krátkého filmu je pohled na Jana Palacha na nemocničním lůžku – k tomu už nezní píseň, ale monotónní zvuk nemocničních přístrojů.

Čtěte takéZajíc, Hlavatý, Rips nebo Siwiec. Jan Palach nebyl jedinou ‚živou pochodní‘

Svědčí o velké akceschopnosti kulturních činitelů Pražského jara a síle myšlenky socialismu s lidskou tváří, že se film rychle dostal do distribuce a mohl se tak promítat i na venkově, a svědčí o vůli po reformách a třeba i lidštější tváři československého školství, že ředitel naší základky souhlasil s tím, že na film v době vyučování půjdeme. I dnes, když si ho pustím z webu České televize, je mi do pláče, teprve vidím, co jsem tehdy vidět neuměla. Moje maminka, která byla součástí reformního hnutí v Tachově, to asi viděla už tenkrát: že ten pohřeb není jen pohřbem nešťastného studenta, s jehož činem nesouhlasila, ale celé reformy. Lidská tvář československého socialismu shořela v tom ohni, o kterém zpíval Bohdan Mikolášek.

Dělník Josef Hlavatý

Dnes si uvědomuju, že moje maminka svým postojem k Palachovu činu dávala najevo také obavu, aby někdo jako já, přecitlivělá pubertální holka, která si stále něco vymýšlí a píše si pod peřinou hororové povídky, ve kterých hraje roli i oheň, nedostala podobný nápad. Tak, jako ho dostal v Plzni dělník z Prazdroje Josef Hlavatý, který se zapálil už 29. ledna na Masarykově náměstí. V tomto případě se podařilo v oficiálním tisku shodit jeho čin zdůrazněním jeho neurovnaných osobních poměrů, rozvodovým řízením a nevalnou pracovní morálkou. Socialistický maloměšťák byl cílovou skupinou procesu zvaného konsolidace.

Fotografie místa, kde se Josef Hlavatý upálil

Pak nastala doba stranických prověrek a vyhazovů z práce. Moje maminka byla z odboru kultury Okresního národního výboru v Tachově vyhozena se zdůvodněním, že povolila promítání filmu Ticho. K tomu nebylo co říci, ani ji nenapadlo, že by tomu měla bránit. I když z Palachova činu na ni šla hrůza a bála se, aby další mladí lidé a mezi nimi třeba i její děti nechtěli čin opakovat. Zvlášť, když jim posudky na jejich rodiče zabraňují ve studiu.

Píseň Bohdana Mikuláška vyjadřuje naději, že ten oheň, který stál Jana Palacha život, se rozhoří v srdcích lidí a ti, napůl mrtví ve strachu a rezignaci, oživnou. A to se opravdu stalo, ale až o dvacet let později, v roce 1989.  To už je ale jiný příběh.

Spustit audio