Alena Zemaníčková: Učitele potřebujeme víc, než dálnice a policejní sbory!

Učitel (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Učitel (ilustrační foto)

Začala škola, žáci, studenti a pedagogové se rozkoukávají v nových povinnostech a vztazích. A v těch vztazích hraji svoji roli autorita. Nad vzděláváním a vzdělavateli se zamýšlí ve fejetonu Alena Zemačníková.

Malé děti touží do výše a do prostoru (proto pořád někde lezou a pobíhají), a aby se mohly pouštět do nebezpečných věcí, potřebují bezpečí. Cesta životem nevede jen dopředu, po výrazné značce. Jsou na ní i zastávky a prodlevy, kdy musíme zvládnout a pochopit i široký neuspořádaný prostor kolem. A také nejsme na té cestě sami.

Je prima jít spolu s dalšími – ale někdy to naopak vůbec prima není. A většinou je to obojí současně. Pomáháme si dopředu, ale také se všelijak navzájem přibržďujeme, svádíme na scestí, a sami ztrácíme orientaci a bloudíme.

Někteří jsme přístupní radám a cizím zkušenostem, ale také si spoustu věcí musíme vyzkoušet sami. Jsme nepoučitelní, bezhlavě se řítíme do neštěstí nebo alespoň do průšvihů. Ale nakonec nejen z těch rozumných a ukázněných, ale i z riskérů a výtržníků vyrostou dospělí lidé. A ano, i z ukázněných a rozumných jedinců se někdy vyvinou úzkostlivé osoby, s nimiž je těžké vyjít. Každá vlastnost má svůj rub a líc, jen se pořádně podívat. Rozpoznat boží jiskru v každém tvoru je nejtěžší úkol učitele.

Výchova osobnosti je nemyslitelná bez autority a jako všechno, i autorita má tvář světlou i temnou.  Neodmyslitelně k ní patří vzpoura, a unést vlastní vzpouru je stejně těžké jako snášet autoritu. Funkce nebo pozice navíc autoritu nezaručuje, jak dobře vědí učitelé i rodiče.

V září nastoupily do prvních ročníků dvě skupiny dětí. Na ty malé prvňáčky všichni myslíme s láskou i trochou lítosti nad koncem jejich útlého dětství. Jsou tady ale ještě jiné děti, od kterých očekáváme cílevědomý přístup, ty v prvních ročnících středních škol. Je jim 15, ještě si nedokážou definovat, čím a hlavně kým chtějí být, i když už se museli rozhodnout pro nějaký cíl. Na pohled už vypadají jako dospělí, ale stále si ještě potřebují hrát, jejich hračky mají podobu skateboardů, in-line bruslí a mobilů. Uznání potřebují, ale pochvalu, která na ně platila v obecné škole, často odmítají. Takových kluků a holek se v nové třídě sejde pětadvacet, zpočátku se neznají.

Vyučování těchhle dospívajících prváků znamená pro učitele náročný zápas o autoritu, tyhle děti mají z rodin rozličné žebříčky hodnot a často v dílčím oboru vědí i víc než jejich učitel. Dokázat je nejen zvládnout a něco je naučit, ale také je vychovat v rovnosti, svobodě a vzájemné spolupráci je zadání, vyžadující vyrovnanou a sebevědomou osobnost učitele.

Při vědomí těchto nároků je debata o platech učitelů, která se právě vede, nedůstojná a trapná: je až nepochopitelné, proč se o ně musí tak bojovat. Učitelé jsou důležitější než dálnice a policejní sbory. Ve  školním roce, který právě nastal, jim přejme štěstí a úspěch stejně, jako to přejeme jejich žákům. Potřebují to jedni i druzí.