André Breton: Antologie černého humoru. Krutá legrace nejen v povídkách Charlese Baudelaira a O. Henryho

31. březen 2021

Černý humor znamená pro ducha stejnou osvobozující sílu jako ty nepůsobivější básnické obrazy a poskytuje nám „slast“, věřil francouzský spisovatel a surrealista André Breton. Texty z jeho proslulé Antologie černého humoru uvádíme ve vltavské řadě Povídka. Premiéru poslouchejte on-line po dobu jednoho měsíce po odvysílání.

Účinkují: Přemysl Rut, Zdeněk Hruška
Připravila: Petra Hynčíková
Překlad: Petr Tesař, Josef Heyduk, Michal Novotný, Miroslav Drozd
Režie: Jakub Doubrava
Premiéra: 29. 3. 2021
Natočeno: v plzeňském studiu Českého rozhlasu

Když se řekne „černý humor“, jen málokdo si uvědomí, že tento termín uvedl do našeho slovníku surrealista André Breton. Povahu tohoto typu humoru vyložil ve své Antologii černého humoru. Ve Francii v předvečer války ji vichistická cenzura zakázala, takže čtenářské pozornosti se jí dostalo až po válce. Za definitivní ji pak Breton prohlásil v doplněném vydání v roce 1966.

Breton vyzdvihuje černý humor jako hodnotu, která si podřizuje hodnoty ostatní. Je principem výjimečného intelektuálního obcování na vysoké úrovni. Černý humor se dotýká samé hranice lidského chápání. Je proto tendence ho zbožšťovat, ale téměř nemožné definovat. Breton staví proti sobě objektivní humor – zábavu, jež po nás stéká, zatímco černý humor nám poskytuje „slast“.

Dokumentuje to výběrem z pětačtyřiceti autorů velice různorodých poetik. V jednom svazku se tak sešly texty Johnatana Swifta, Franze Kafky, Arthura Rimbauda nebo Hanse Arpa či O’Henryho. Každému z nich přitom věnoval André Breton v knize osobitý medailonek s charakteristikou. Rozhlasový výběr z Antologie nabídne povídkové texty šesti autorů.

O. Henry: Když auto čeká

Humor O´Henryho přirovnává Breton k humoru mladého Chaplina. Je jemný a nepokouší se změnit tvářnost světa. Jeho laskavost, živě pociťovaná sympatie nevynechává ani ničemy stojící mimo zákon. Je oproštěn od jakékoli hořkosti, protože je nadán smyslem pro užaslou lásku. Což se projeví i v povídce Když auto čeká.

Villiers de l´Isle Adam: Ubíječ labutí

Naproti tomu Villiers de l´Isle Adam podle Bretona nevynechal během „přeludu svého života“, jak to nazval Mallarmé, jedinou příležitost, aby zdravý rozum nevyzval k boji. Dá se snad říci, že postupoval stejně, jako když chtěl uplatnit svá práva na řecký královský trůn a když si vzal svou chudičkou nevzdělanou služku. Villiersova povaha prý skýtala místo pro černé žerty a divoký výsměch. Přesvědčíme se v povídce Ubíječ labutí.

Joris Karl Huysmans: Na rejdě, Ve společné domácnosti

Styl Jorise Karla Huysmanse považuje Breton za úžasně uzpůsobený k nervózní komunikativnosti pocitů. Jedna z věcí, kterou nás tento velký mistr imaginace dokáže bavit, spočívá v tom, že svůj život dobrovolně prožil mezi listinami v ministerské kanceláři. Dokázal s jasnozřivostí a od základu formulovat většinu zákonitostí utvářejících moderní afektivitu. Pronikl jako první histologickou stavbou reality a svým titulem Na rejdě dosáhl vrcholů inspirativnosti.

Charles Baudelaire: Mizerný sklenář

U Baudelaira je humor podle Bretona nedílnou součástí jeho dandysmu. Byl to on, kdo se ujal úkolu definovat humor v protikladu k triviální veselosti nebo šklebivému sarkasmu, mezi kterými se obvykle pohybuje „francouzský esprit“. Černý humor je pro něj součástí organického základu bytosti. Otisk najdeme i v povídce Mizerný sklenář.

Alphonse Allaise: Radosti léta

U Alphonse Allaise obdivuje Breton důvtip, se kterým pronásledoval maloměšťáckou pitomost a sobectví, které v jeho době tak kulminovaly. Mystifikaci prý Allaise povznesl na úroveň umění tím, že ji provozoval jako teroristickou aktivitu ducha. Pod přečetnými záminkami dokazoval lidem jejich prachbídný a naprosto ošoupaný konformismus, vypuzuje z nich to neobyčejně tupé společenské zvíře a poznenáhlu je tak vyprošťuje z omezeného rámce jejich odporných zájmů. Příklad za všechny popisuje povídka Radosti léta.

Raymond Roussel: Africké dojmy

U Raymonda Roussela se jeho současníci domnívali, že mohl být během celého tvůrčího života svým způsobem abnormální. „To, co jsem psal, bylo obklopeno zářením,“ říkal o své tvorbě. Stahoval jsem záclony, poněvadž jsem měl strach ze sebemenší štěrbiny, kterou by mohly uniknout úžasné paprsky vycházející z mého pera, přál jsem si stáhnout stínítko a ozářit svět. Nechat tu povalovat ty papíry, to by znamenalo zažehnout světelné paprsky, které by dosáhly až někam do Číny a zmámený dav by se vrhnul z domů na zem. Nechte se tedy proniknout paprskem Rousselova textu Africké dojmy a uvidíte, co to s vámi udělá...

Spustit audio

Související