BáSnění Petra Stančíka

Petr Stančík (1968) je rodák z Rychnova nad Kněžnou. Pochází ze starého česko-polsko-francouzského rodu. Maturoval v roce 1985 na gymnáziu v Hradci Králové. Vysokoškolská studia na pedagogické fakultě ani na DAMU nedokončil. Pracoval jako učitel a posléze jako televizní režisér. Od roku 2016 je spisovatelem na volné noze.

Čtěte také

Petr Stančík: S Mlýnem na mumie jsem do vesmíru vmísil více radosti a rozkoše, což dělám nejraději na světě

Doposud vydal deset prozaických knih – například Pérák (2008), Mlýn na mumie (2014), Nulorožec (2018) nebo nejnověji Pravomil aneb Ohlušující promlčení (2021). Dále téměř dvě desítky titulů pro děti a mládež, hru Svatá...Svatá? Svatá! Ludmila (2002) a čtyři básnické sbírky – První kost božího těla (1997), Zpěv motýlů (1999), Černý revolver týdne (2004) a Virgonaut (2010). Ve známost vstoupil rovněž jako editor kontroverzně přijaté antologie české poezie 20. století Ryby katedrál (2001). Do roku 2006 publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, od té doby pod svým občanským jménem. Kromě literatury se věnuje také historii pozdního středověku.

Petr Stančík patří k zakladatelům Dodekadentů (Dvanáctizubých) – umělecké skupiny mladých spisovatelů, výtvarníků a teoretiků. Založil církev Ardor a stal se i jejím prvním veleknězem.

Do české literatury uvedl webového básníka Gabriela „Sí“ Makumbu. Je známý experimenty s webikou – interaktivní poezií, využívající hypertextových a multimediálních možností internetu. V roce 2001 s Jaroslavem Jádrem Rovenským a Bogdanem Trojakem objevil novou básnickou formu – mobilyriku, což je poesie psaná i čtená na displejích mobilních telefonů.

V současnosti žije v Horoměřicích.