Brát věci vážně
K české povaze prý patří schopnost nebrat věci vážně. Dnešní fejeton Aleny Zemančíkové se však přimlouvá za to, aby se přece jenom vážně braly, zvláště ty, které mají něco změnit.
Skoro vždycky, když se objeví pokus zavést ve společnosti pravidlo, které má zlepšit poměry, najde se dost posměšných komentářů, ve kterých se napíše, jak to bude jenom k horšímu a nic se nevyřeší. Jen si vzpomeňme - nastalo to stejně, když se jednalo o to, jak by stát mohl pomoci ženám, které nedostávají od otců svých dětí na ty děti výživné, jako tehdy, když se jednalo o tom, že příspěvek od státu by měli dostávat na bydlení nejen ti, kteří přispívají prosperitě bank a stavebních firem svými hypotékami, ale také ti, kteří opravují byty a domy staré. V poslední době se takhle zesměšňuje návrh zákona proti diskriminaci a fyzické tresty, a také jsou předmětem posměchu ti, kteří nechtějí v Brdech radar. Také požadavek na třídění odpadu, kterým naše civilizace přetéká, je doprovázen posměšky, že to stejně nemá cenu. Žurnalistické prostředí se chová jako nejsilnější kluk z celé třídy, který vyvolává posměch vůči fyzicky slabšímu a chytřejšímu. A přitom když se člověk tomuto způsobu nepodřídí, přijde skoro vždycky na případ, kterému by takové opatření opravdu pomohlo v nouzi. Není těžké se rozpomenout na nějakou ženu nebo cizince, kterého nezaměstnali nebo propustili kvůli tomu, že má často nemocné děti nebo prostě "není náš". Zvláště pak osamělá matka, která nedostává od otce svých dětí alimenty, má většinou potíže zvětšené ještě tím, že si nemůže zaplatit nikoho na hlídání nemocného dítěte. A cizinec se těžko bude soudit se zaměstnavatelem - ostatně kdo si dnes troufne soudit se zaměstnavatelem. Děti jsou drzé a svět je špatný a pár facek někdy vypadá jako nejrychlejší řešení. Jenže násilí plodí zase násilí a fackovaný žák bude mít jistě už od teďka výborný vztah ke škole a tatínek, udílející výprask, bude do budoucna zářným vzorem. A ten radar - cožpak takové obranné zařízení v historii něco skutečně ubránilo? A ten odpad, cožpak si můžeme dovolit všechno kolem sebe jen rozhazovat?
Naše společnost, zpracovaná k ustavičné spotřebě, je ve své veřejné podobě bezcitná a závistivá. Celá její politika se scvrkla na otázky financování - a je už jedno, jestli jde o zdravotnictví, školství, kulturu nebo církve. Veřejným zájmem jako by nebyl obsah a smysl společenských institucí, ale jenom jejich ekonomický rámec. Je otrava číst noviny - a možná i poslouchat tenhle fejeton. Tak na závěr jeden veselejší příklad, na němž je vidět, jak zbytečné a hloupé tohle zesměšňování je...
V páté třídě základní školy jsme měli přednášku o zdravé výživě s promítáním filmu. Rodina v tom filmu snídala na pěkně prostřeném stole, na kterém byla soustava talířků a šálků, každý si mohl chleba namazat čím chtěl a nalít si kávu, mléko nebo čaj. Přišla jsem domů nadšeně s návrhem, že to tak v neděli budeme dělat taky. Tatínek se ale naštval, dal mi pohlavek a řekl, že budu jíst, co přijde na stůl a nebudu si vymýšlet. Pak se mě ještě rozzlobeně zeptal, jestli si myslím, že krade nebo ty peníze tiskne.
Dneska tak snídáme úplně běžně a tatínkovi, dnes osmdesátiletému, to nepřipadá divné ani marnotratné, Koneckonců jíme, co přijde na stůl. Tak snad mají ty reformní návrhy taky časem šanci, i když mezi tou dětskou příhodou a současností je čtyřicet let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
