Butovská mohyla vydává svědectví o životě i smrti v době bronzové

Pro zvídavé milovníky historie ji poprvé odkryl v roce 1936 stříbrský profesor a ředitel muzea Otto Eichhorn. Dlouho se odkrytá pohřební mohyla popularitě netěšila: Přišla druhá světová válka, která odstartovala zapomenutí a nezájem o zdejší archeologickou památku. Po válce a vysídlení původního obyvatelstva pohltil odkryté pohřebiště hustý les.

K obnově a zpřístupnění památky došlo až po sametové revoluci. V roce 1993 se podařilo sehnat potřebné finanční prostředky na rekonstrukci zdevastované mohyly, mimo jiné také na pokácení přes 60 let starých stromů. Do projektu se zapojilo Západočeské muzeum v Plzni a Západočeská univerzita. Dnes je mohyla volně přístupná, nechybí u ní ani informační panel, na kterém si přečtete celou historii místa.

Zdejší oblast byla oblíbeným pohřebním místem lidí ve střední době bronzové. Dokladem toho je dalších přibližně 30 mohylových pohřebišť v okolí. Poznáte je podle nenápadných boulí v jinak hustém a na první pohled obyčejném lese.

Rituál poslední cesty

Jak rituál pohřbu před více než 3000 lety vypadal? Z plochých kamenů se vytvořila deska, na kterou byl položen nebožtík. Pohřbívalo se dvěma způsoby, a to žehem, nebo do země. Nebožtík býval obdarován, konkrétně v případě Butovské mohyly se našly keramické nádoby a jedna bronzová břitva.

Je zajímavé, kolik úsilí a námahy věnovali naši předkové jednomu pohřbu. Kolik práce a času zabralo poskládání kamenů do roviny. Uložení nebožtíka s kamenným zábalem a ohraničení mohyly plochými, na výšku postavenými kameny.

Čas tehdy zřejmě plynul mnohem klidněji, lidé mnohem intenzivněji vnímali každý okamžik svého bytí, více svého času proto také věnovali vypravení svých předků na poslední cestu.

Až se k Butovské mohyle vypravíte, zkuste se tu zastavit o něco déle a trochu zvolnit v uspěchané době, kdy není téměř na nic dostatek času.