Bývalý pétépák: Komunistům jsem odpustil, ale nezapomněl

Neskutečně vitální a aktivní je stále předseda Spolku PTP západní Čechy pan Richard Smola. Jeho devadesát jedna let byste mu nejspíš nevěřili, a to prý díky tomu, že se naučil brát život s humorem. Do smíchu mu přitom v životě často nebylo. Richardův otec se totiž jako majitel továrny stal terčem komunistů a celá rodina byla po měnové reformě v roce 1953 vystěhovaná v rámci Akce B - Buržoasie z Plzně do malé vesnice Božanov na Broumovsku.

U Černých baronů se směje

Od 1. října 1951 do 7. dubna 1954 pak sloužil Richard Smola u Pomocných technických praporů. Takzvaných „pétépáků“. „Na to označení jsem hrdý,“ vzpomínal ve vysílání Českého rozhlasu Plzeň. Na film Černí baroni, který poměry v PTP líčí, se prý dívá rád a opakovaně. I když se jeho scénárista Miroslav Švandrlík dopustil mírného posunu. „Na Zelené Hoře pétépáci nesloužili, tam byl 1. technický prapor a to byli vojáci s horší fyzickou kvalifikací, zatímco PTP, to byli politicky nespolehliví,“ upřesnil Smola. „U toho filmu se ale stále směju, je to pravdivé, protože ti důstojníci u PTP měli opravdu nízké IQ,“ vzpomínal.

Jako aktivní člen Spolku PTP západní Čechy přednášel pan Smola dlouhá léta na školách, aby se podělil o své životní zkušenosti. „Ještě s Jiřím Světlíkem, kamarádem ze skauta, jsme vyprávěli po školách, co byl komunismus a jak to vypadalo. Mladí o tom dnes nemají představu. Ale byli zvědaví a hodně diskutovali. Jirka byl asi 11 let zavřený a on to vyprávěl vtipně a přístupně, abychom při tom nebrečeli,“ uvedl.

Spolek už bohužel rozpustí

Spolek PTP západní Čechy existuje podle Richarda Smoly 25 let a v poslední době uvažují členové o jeho zrušení. „Bylo nás jednu dobu 400, teď je nás kolem 20, všem je nám přes 90 let a už nemůžeme být tak aktivní. Dřív jsme se scházeli pravidelně na vojenském velitelství, jezdili jsme na výlety na zámky, na obědy a do kavárny, bylo to krásné,“ vzpomínal Smola.

Na svou službu u PTP nevzpomíná Richard Smola s hořkostí. Kdyby nebyl ten prapor zrušený, byl bych tam dodnes, protože to bylo podle paragrafu 39, mimořádná vojenská cvičení, a nebylo to nijak ohraničené,“ řekl. „Začínali jsme na letišti v Přerově, které jsme budovali. Pěchotě jsme říkali bačkoráři, my jsme dostávali za práci peníze, z toho šly daně a z toho ještě srazili ve starých penězích 90 korun denně. To co nám zůstalo, nám dali půlku na ruku, půlku na knížku. To bylo na dobrou večeři, my jsme chodili do Grandu a vojáci měli nanejvýš na pivo, měli na nás vztek. Když se dostal od nás nějaký kluk do basy, tak jim to tam bačkoráři vrátili,“ vyprávěl.

Služba u PTP byla ale především tvrdá dřina, během jednoho dne složili třeba ve třech 660 metráků cementu. Strach zažil Richard Smola třeba v Ostravském dole, kde musel lézt po kolenou v půl metru vysoké sloji a vybírat uhlí do žlabů. Po všem, co během svého života prožil, zůstává optimistou. „Komunistům jsem odpustil, ale nezapomněl,“ uzavřel.