Čas dřevěného zvonění se blíží – připravte si řehtačky a valchy!

Klapání a řehtání

Tradice dřevěného zvonění přetrvala na někte­rých místech několik staletí zcela bez přerušení. Jinde sice nedávno zanikla, ale byla opět obnovená. Úlohu „zvoníků“ na venkově tradičně přebírají chlapci s přenosnými zvukovými nástroji. Bývají sestavené jednak na principu kladívka a ozvučné desky (klapotka, klapač, hřebec), jednak pracují na principu tenké lamely narážející na rotující ozubené kolečko na osce (řehtačky, hrkotky, žabidery, valchy, samokoly, drkače, harfy).

Velké nepřenosné instrumenty s ozvučnou skříní stávaly podle starého zvyku ve věži nebo u postranního vchodu do kostela a obsluhoval je kostelník s ministranty. V českých pramenech objevil Zik­mund Winter zprávu už z 16. století o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony, „dávaly věřícím znamení o služebnosti boží“.

Temné hodinky

Velikonoční obřadní lomození má přímou spojitost s boho­službou na pašijovou středu, na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Šlo o tzv. temné, žalostivé nebo rachotivé hodinky. V dřívějších dobách obstarali hluk sami kněží, k nimž se připojovali lidé v kostele tlučením o lavice. Vyjadřovali tak hněv židů proti Spasiteli a nevoli křesťanů k Jidášovi.

Obchůzka chlapců s klapačkami a řehtačkami se objevuje v raném novověku, dílem jako výzva k návštěvě zmíněných hodinek, dílem jako obřad „vyhánění Jidáše“. Hlučení v dětských rukou je doloženo od 17. století. Z neuspořádané obchůzky se postupně zformoval obyčej dřevěného zvonění.

Půlpáni a párovači

Bohatá tradice dětského dřevěného zvonění má dávnou kontinuitu a přísná pravidla. Velikonoční klepání nebo řehtání má totiž důležitý aspekt každoroční služby místních hochů pro obecní společenství. Je zároveň jejich výsadou. Teprve od sklonku 20. století vstoupily do obyčeje dívky, a zpravidla jen „do počtu“.

Hierarchii účastníků vždy určoval věk a školní třída. Kdo ve škole opakuje, zůstává daný rok při obchůzce na téže pozici. Řídící úlohu přejímají nejstarší školáci, nazývaní páni, půlpáni, stárci, velitelé, hejtmani nebo kapráli, nižší funkce jsou párovači nebo děliči. Velitelé dávají povely k hlučení a k přestávce, ve které hoši odříkají nebo odzpívají příslušnou píseň, pomodlí se u křížku, dále udávají ryt­mus, nařizují pozvolné a zrychlené hlučení a přikazují, které nástroje mají být použity. Určují také čas nástupu do „služby“, zapisují docházku, což je důležité při následném rozdělování odměny. Některé velitele ozna­čuje lísková hůlka nebo fišpanka, s níž své svěřence napomínají a kterou klepou na dveře při vybírání odměny.

Koleda:
Hospodyňko krásná, jen se nehněvejte
a nám do košíčku pár vajíček dejte.
Nemáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.

Následovalo poděkování:
Zaplať vám to Pámbů,
co ste nám to dali,
abyste se s Pánem Bohem
v nebi radovali!

Koledu v Trokavci na Rokycansku na Bílou sobotu v roce 2007 zapsal Zdeněk Vejvoda.

Třikrát kapličku obejdeš!

Velikonoční dřevěné zvonění je obyčej průvodové formy. Má ustále­nou trasu s tradičním shromaždištěm, zastávkami s modlitbou u sakrálních objektů. Vychází se obvykle od kostela, kapličky či kříže, velmi starým prvkem je trojí obcházení kolem svatyně. Chlapci postupují z jednoho konce vsi na druhý, ve velkých vsích se paprskovitě rozbíhají do ulic v menších skupinách, aby ke všem dolehlo jejich dřevěné zvonění. Ve větších obcích se někdy vytvářejí dvě skupiny chlapců, každá na vymezeném území. Jejich vášnivé sou­peření na hranicích však bylo skoro pravidlem. K tradiční podobě obřadu patřilo také společné nocování starších chlapců mimo domov a ranní umývání ve velkopáteční vodě.

Odměna na Bílou sobotu

Úloha chlapců se končí na Bílou sobotu, kdy ti starší chodí po domech vybírat vejce a peníze, o které se rozdělí podle účasti na obchůzkách. Kromě vajec dostávají i pečivo zvané jidáše. Bývalo zvykem, že hospodyně mezi ně rozhodily i sušené ovoce. Příděl z vybrané odměny určoval věk a druh dřevěného nástroje.

Zdroj informací:
Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře (Praha 2015);
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (Praha 2007);
Terénní výzkum Zdeňka. Vejvody 2002–2008.