Chléb je slovo spisovné. Většinou si ale všichni namažeme chleba

Běžně opravdu spíš kupujeme, jíme nebo nabízíme „chleba“, a nikoli „chléb“. Slovo chléb je rodu mužského neživotného a skloňuje se podle vzoru hrad, konkrétně podle podvzoru „les“. Tato podstatná jména mají ve 2. pádě koncovku -a (např. chlév/bez chléva, svět/ bez světa a podobně) a ve 4. pádě se jejich tvar shoduje s 1. pádem, takže například vidíme svět, nikoli světa, čistíme chlév, nikoli chléva. Většinou ale jíme chleba, a ne chléb.

Jedná se o původem staré, všeslovanské jméno, které je však velmi frekventované. O chlebu zkrátka mluví skoro všichni skoro denně už po tisíce let. Slovní zásoba, která se k tomuto tematickému okruhu váže, je proto docela bohatá. Například se často vyjadřujeme o tom, kolik tohoto pečiva chceme sníst, koupit nebo dostat. Koupíme si bochník chleba, půlku nebo čtvrtku chleba. K snídani si namažeme krajíc chleba, někdo si možná vzpomene i na krásné, dnes už poněkud zastaralé slovo skýva, ukusujeme tedy skývu chleba, což je krajíc ukrojený z prostředka bochníku. Někdo má rád patku chleba, křupavou kůrku chleba nebo naopak měkkou střídu či zdrobněle střídku chleba.

Ve všech těchto případech používáme slovo chléb ve 2. pádě. V minulosti jsme tento pád používali i v případech, kdy jsme něco neměli nebo nám něco chybělo, např. místo „nemám peníze“ se říkalo „nemám peněz“. A stejně tak místo „nemám chléb“ jsme říkali „nemám chleba“. Všechny tyto případy způsobily, že se postupně tvar pro 2. pád usadil i v těch situacích, kde by bylo náležité užití 1. pádu, tedy například ve větě: „Chleba je drahý.“, namísto „Chléb je drahý.“

Podobně i při užívání tohoto slova ve 4. pádu (například „krájet chléb“), se prosazuje slovní tvar „chleba“. Do 4. pádu proniká často tvar 2. pádu v takových situacích, kdy chceme vyjádřit citové zaujetí pro daný předmět. Třeba když tatínek klečí v lese v jehličí a nadšeně volá: „Našel jsem hřiba!“ místo „Našel jsem hřib.“, nebo projev odlišného citového zaujetí, např. když požádáme kamaráda–kuřáka: „Típni už toho vajgla a pojď.“, místo „Típni už ten vajgl.“ Chléb bývá nazýván božím darem, k jeho pečení a zacházení s ním se váže mnoho tradic a pověr. Toto citové zaujetí se projevuje mimo jiné i tím, že ve slovních spojeních typu „koupit chleba, péci chleba, darovat chleba“ a podobně užíváme 2. pád namísto pádu 4.

Výsledkem je stav, kdy spisovné slovo „chléb“ užíváme většinou jen v psaném spisovném textu. Slovo „chleba“ v 1. pádě považuje Slovník spisovného jazyka českého ještě za slovo nespisovné, kdežto Slovník spisovné češtiny už za hovorové, tedy patřící do spisovné, zvláště mluvené, češtiny. Jeho skloňování je však záhadou pro cizince, kteří se učí česky. Často zařazují slovo „chleba“ k ženskému rodu podle koncovky -a v 1. pádě, nebo k mužskému rodu životnému, k typu předseda, ale pak marně hledají vzor, podle kterého by ho skloňovali, protože ostatní pády slova „chleba“ se chovají jinak, než by čekali.