Ručák, stryšák i košatiny – naši předci bývali zruční v domácí košíkářské výrobě
Jednou z tradičních činností, kterým se naši předci v zimních měsících věnovali, bylo pletení nejrůznějších druhů košů, ošatek a nůší. Pletli nejčastěji pro vlastní potřebu, pletení z proutí, jedlových nebo smrkových loubků se ale velmi často věnovali také drobní chalupníci nebo domkáři, pro které košíkářství představovalo hlavní zdroj obživy. Zejména v podhorských a méně úrodných oblastech živila tato činnost celé rozvětvené rodiny nebo osady.
Ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska se kromě košíkářských výrobků dochovaly také cenné rukopisné zápisky týkající se právě domácího košíkářství. Na přelomu 20. a 30. let 20. století je zapsal učitel Blažej Bušek z Bílova u Kralovic. V nich se například uvádí: „Také košíkářství domácí vyplnilo za starých časů jistou část zimní dob. Vyráběly se zejména ručáky, stryšáky, košiny, opálky či přidavačky. Vešchny tyto předměty pletly se jednak z vrbových proutků (vrby košíkářské) a jednak z tzv. šinek (štípaných kořenů smrkových). Rozeznávaly se tudíž koše a košíčky proutěné a šinkové. Obojí hospodáři dovedli vyráběti“.
Stryšák na ouhrabky a košiny na vůz
V rukopisných zápisech učitele Blažeje Buška se objevují mimo jiné zajímavé výrazy a označení výrobků, které už možná upadly v zapomnění. „Ručák“ je klasický jednoruční koš, „stryšák“ oproti tomu velký koš na ouhrabky (zbytky klasů po mlácení obilí), „košiny“ nebo také „košatiny“ jsou pletené korby do vozů v podobě proutěné ohrazené stříšky. A „přidavačky“? Tak naši předci nazývali dvojušní velký okrouhlý koš na doplňování krmení dobytka.
Při domácí košíkářské výrobě si hospodář vždy včas připravil zásobu vrbových prutů a kořenů lesních stromů – ty pak máčel a za syrova štípal na „šinky („luby“). Mimo to si na „dědkovi“ (na hoblici) připravil obloučky a nohy, kříže k zpevnění dna a oblouky na obruby košíků. Potřeboval ještě drátenické kleštičky, kladívko, paličku a ostrý nůž – a pletení mohlo začít.
Koše šinkové i z vrbových proutků
Pletení košíků z tzv. „šinek“ (lubů – tj. rozštípaných smrkových kořenů) bylo mnohem obtížnější než z vrbových proutků. Šinkové košíky ale bývaly trvanlivější než proutěné a těšily se velké oblibě. Šinkové koše se užívaly na nošení trávy, brambor, svačiny žencům na pole, nosívala se v nich drůbež na trh, ovoce a podobně. Chudé ženy v nich nosily všechno, co ve svém potřebovaly. Říkávalo se, že chudá žena se narodila s košíkem na zádech a s nůší na zádech zemřela. Koše používaly i hrnčířky, které v nich nosily hliněné nádobí po vesnicích nebo hokynáři a hokyně, kteří pravidelně nosívali košík na máslo a vejce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
