Dělám svou práci srdcem a lidé to poznají, říká průvodce v plzeňském Muzeu loutek
Když se člověku povede, že se jeho koníček prolíná s jeho zaměstnáním, je to velké štěstí. A tohle štěstí má průvodce v Muzeu loutek v Plzni Petr Bauer.
Nadšení v jeho výkladu vás nenechá na pochybách. Tohle je člověk na správném místě, svůj elán a radost rozdává každému, kdo muzeum navštíví.
V muzeu najdeme nejstarší loutky od kočovných loutkářů, kteří se na naše území dostali z jiných zemí – Itálie nebo Německa – asi v druhé polovině 18. století a přinesli nejznámější typ loutky. Tím je marioneta, ovládaná seshora.
Nejoblíbenější jsou kašpárci, čerti a princezny
„Loutkové divadlo nebylo v minulosti zdaleka jen pro děti, hrály se i složitější kusy pro dospělé a spolu s loutkami si často zahrála i živá zvířata, například pejsci,“ prozrazuje Petr Bauer a dodává, že mezi nejoblíbenější loutkové postavy patří kašpárci, čerti a princezny.
„V muzeu máme i kostlivce, ten se dětem moc líbí. A mně osobně nejbližší je asi kašpárek,“ dodává Bauer. Ve vitrínách plzeňského muzea najdeme zhruba 20 původních exponátů, vybraných tak, aby vytvořily co nejširší spektrum. Další loutky jsou uložené v depozitáři.
Petr Bauer svou práci muzejního průvodce miluje a naplňuje ho. „Dávám do toho srdíčko a lidé, kteří sem přijdou, to hned poznají,“ říká. Kromě průvodcovství působí jako lektor ve výtvarných kurzech. Výtvarné umění je totiž jeho další velkou vášní.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
