Dodnes mi vadí zvuk sirény, vzpomíná na závěr druhé světové války Hana Turnovská

02382657.jpeg
02382657.jpeg
Haně Turnovské, tehdy ještě Kočandrlové, bylo na konci války necelých šest let. Bydlela tehdy s rodiči a bratrem v Plzni.

Mé vzpomínky jsou matné, nepamatuji si přesná data, jen šťastný rok 1945. Všude se ještě střílelo a kdosi běhal po Plzni a křičel, že Plzeň je celá podminovaná. Všichni utíkali do polí, i my s rodiči. Když však nedaleko nás spadla vrtule z letadla, rozhodl táta, že když nás má něco zabít, tak je jedno, jestli v lesích a polích nebo ve městě. A tak jsme se vrátili domů. Všude bylo plno kouře, letadla hučela, doma okna rozbitá, hrůza.

Brzy nato byl klid a přijeli američtí vojáci

To bylo radosti... Poprvé jsme s bratrem ochutnali chléb s máslem a medem a různé jiné dobrůtky od Američanů. Ubytovali se v malé místní škole v Plzni Lobzích-Letné a potřebovali někoho, kdo by jim občas vypral a uvařil. Moje maminka a sestřenice se přihlásily, a tak jsme díky Američanům už měli jídla dost, občas u nás i přespali. Jediný jeden mi mezi nimi vadil a to byl černošský voják, který s nimi byl. Ne že bych byla v dětském věku rasista, ale pochoval mě a já se bála, že mě ušpiní. Pořád jsem mu sahala na tváře. Vzpomínám si, jak se tomu strašně smál.

Když bylo po válce, přišla bouřka a já jsem začala brečet, protože jsem myslela, že je zase nálet a křičela jsem: „Jů a vůbec nehoukali..." Dodnes mi zvuk sirény vadí.

Nevím, ale tenkrát se říkalo, že polovina vojáků, kteří se vraceli domů, zahynula. Doufám, že to pravda nebyla a všichni se šťastně domů dostali.