Eliška Krásnohorská, žena jako meč

rytíř s mečem
rytíř s mečem

V úvodu rozhlasového portrétu Elišky Krásnohorské se dostáváme do poloviny 19. století, kdy se v roce 1847 dcera, pokřtěná Alžběta, narodí v rodině Pechů. Její mládí i vzdělávání je typické pro dívku z nepříliš majetné střední vrstvy vlastenecky uvědomělých a uměnímilovných měšťanů. Jako dospívající dívka se dostává do kontaktu s tehdejšími velikány české národní myšlenky ve vědě i v umění - vzpomíná na Palackého pracovnu, na salón u Riegrů, a seznamuje se s Karolínou Světlou, která zprostředkuje první publikování mladé Alžbětě Pechové. Verše vycházejí pod pseudonymem, pod nímž spisovatelku známe dodnes: Eliška Krásnohorská.

V roce 1867 se Eliška Krásnohorská odstěhovala do Plzně za svou sestrou Bohdankou, provdanou za hudebníka Hynka Pallu. V tu dobu už je nemocná, trpí bolestrivým revmatismem, pro který jí lékaři nedoporučují vdát se a mít děti. Žije v Plzni sedm let a po celou tu dobu touží po Praze. Tam se vrací v sedmadvaceti letech, stává se redaktorkou Osvěty a - dnes bychom řekli - uvědomělou feministkou. Usiluje o rozšíření možností ženského vzdělání, jak na středních školách, tak na univerzitě. Zakládá spolek Minerva, který v roce 1890 zřizuje první dívčí střední školu. "Minervistky" byly pojmem ještě za 1. republiky, škola vychovala význačné ženy české vědy, publicistiky, kultury. Z literárního odkazu Elišky Krásnohorské jsou nejznámější libreta k operám Bedřicha Smetany Hubička, Tajemství, Čertova stěna, se Smetanou ji pojilo opravdové přátelství.

Osvícený duch české vlastenky se však nechal unést i omylem ve sporu o Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, jejichž pravost vášnivě hájila. Na počátku 20. století se jí zdálo, že česká národní myšlenka upadá, s generací, představovanou J.S.Macharem, který vůči ní neosvědčoval žádné gentlemanství, si nerozuměla. Navzdory těžké celoživotní nemoci se dožila vysokého věku, zemřela 26. listopadu 1926. Zachoval se její portrét z fotografického ateliéru Langhans, na němž je drobná stará dáma s neokázalým účesem z pevně stažených vlasů, s krásnýma, oduševnělýma a intelektem zářícíma očima za docela moderními drátěnými brýlemi. Její pozdní vzpomínky "Z mého mládí" a "Co přinesla léta", jsou v dnešní době čím dál aktuálnější výpovědí o nezdolné vůli k ženské emancipaci, o to přesvědčivější, oč křehčí a "ženštější" autorka je napsala.

K 75. výročí úmrtí české spisovatelky a bojovnice za vzdělání a společenskou důstojnost žen připravila nedělní kaleidoskop Lucie Barborková.