Gabriela Pechmannová si neumí život bez hudby představit

13. leden 2012
Pěvkyně Gabriela Pechmannová

Hudba je nedílnou součástí života Gabriely Pechmannové, sopranistky, jejíž hlas s obdivuhodným rozsahem dokáže naplnit katedrálu. Když se z výšin zpěvu vrátí zase zpátky, máte před sebou nesmírně skromnou, sympatickou mladou ženu s krásnýma čokoládovýma očima, které jsou chvílemi výmluvnější než slova. Snad jen ta muzika s nimi může soupeřit.
Rozhovor s pěvkyní připravila Eva Kačánová.

V muzikantském prostředí jste se pohybovala vlastně od malička, takže hudba je zjednodušeně řečeno vaše druhé já.

Maminka je houslistka a učí na základní umělecké škole. Já už jako malá dostala do rukou housličky. Pak přišel klavír, tak nějak samozřejmě jsem v jeho studiu pokračovala na konzervatoři. Já už totiž jako holčička tvrdila, že buď budu učitelka klavíru a zpěvačka nebo budu "operovat" - což byla zřejmě předzvěst budoucího školení v klasickém operním zpěvu.

Ale začala jste studovat klavír, takže jste přesedlala ještě ve škole...

Kdepak. Poctivě jsem hrála a teprve ve čtvrtém ročníku konzervatoře jsem začala se zpěvem u paní profesorky Ludmily Kotnauerové. Postupovala jsem podle svého "plánu z dětství" a už v 18 jsem učila v ZUŠce hru na klavír a v posledním 6. ročníku studia konzervatoře jsem tu dostala nabídku na místo korepetitora. A současně jsem začala opět v prvním ročníku konzervatoře naplno se studiem zpěvu. Docházelo k docela úsměvným situacím, když jsem seděla jako pedagog na poradě, kde se o mě hovořilo i jako o žákyni. A konzervatoři jste zatím věrná.

V současné době korepetuji s 15ti studenty zpěvu a se dvěma violistkami.

To je hodně. Jinde ve světě je to méně než polovina.

Nevím úplně přesně, jaké úvazky mají ve skutečnosti mí kolegové jinde v Evropě, ale při různých setkáních a společných rozhovorech je rozsahem svého úvazku vždycky překvapím.

Jezdíte ale jako zpěvačka po koncertech,účastnila jste se mistrovských kurzů, takže sama musíte cvičit. Kdy to stíháte?

Gabriela Pechmannová - koncert ve Weilheimu

A v současné době je Gabriela Pechmannová více pěvkyně nebo klavíristka?

To jsou dvě věci, které nelze srovnávat. Obojí je muzika a tu dělám prostě ráda. Svou bytostí se ale cítím být především zpěvačkou. Klavírní vzdělání je samozřejmě kladem, protože si například mohu hrát sama doprovod ke svým partům. Navíc svým studentům při korepetici mohu poradit se zpíváním.

Měla jste třeba recitál v Lichtenštejnském paláci v Praze, nebo na zámku Štiřín v rámci Sukova Štiřína, vystoupila jste na hudebním festivalu ve Štěkni, ale také třeba ve Strakonicích nebo ve Starém Plzenci.

Nevidím v tom rozdíl. I v malých městech a vesničkách jsou nadšení posluchači a já jsem ráda, že jim mám co nabídnout.

Nemýlím-li se, vystupujete častěji v Německu než v Čechách.

Tak to je asi pravda. Zpívala jsem v Mnichově, ve Výmaru jsem v loňském roce na pozvání Petera Schreiera vystoupila v rámci pěveckého kursu. Až mě dojalo, jak vřele tu byly přijaty Dvořákovy písně provedené v češtině. Do Mnichova jezdím v poslední době poměrně často, protože jsem navázala spolupráci s německou režisérkou Renate Ackermann, scénickou vedoucí Prinzregententheater v Mnichově. A s dirigentem Ekkehardem Hauensteinem jsme například v loňském roce interpretovali písně Gustava Mahlera a také jsme společně pracovali na mém třetím CD Čas, kdy se hvězda ukázala, které je laděno vánočně. Myslím, že jsme na jedné vlně, takže to nebylo rozhodně naposledy, kdy jsme se pracovně sešli.

Zatím jste zmínila hlavně písně. Vás repertoár je ale rozmanitější a obsáhlejší. Zahrnuje operní literaturu počínaje barokem až po 20. století a také duchovní hudbu - Bacha, Händela, Vivaldiho, Haydna, Mozarta, Dvořáka....Něco z toho ale musí být přeci jen více "srdeční záležitostí"

Pokud bych měla vybírat v operní literatuře, pak mám velkou slabost pro Pucciniho, Mascagniho, Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů. Ale ono je toho tolik, co se mi líbí ...

A která operní role by nejvíce seděla vašemu dramatickému sopránu?

Na koncertě

Ale zatím jste na divadelní scéně ještě nestála

No, mám pocit (usmívá se Gabriela Pechmannová), že ona o mě taky moc nestála. Po účasti v mezinárodním konkursu na jedné přední české scéně jsem se dokonce dozvěděla, že můj typ hlasu - tedy dramatický soprán - tu prozatím nepotřebují. Zřejmě se tak stalo i proto, že by potřebovali příliš mnoho látky na můj kostým. Tyto záležitosti mi připadají úsměvné. Nemohu se totiž stále ubránit pocitu, že v opeře by měl být prioritou hlas a opravdovost prožitku.

Jezdíte často za hranice, musíte se umět domluvit. O muzikantech se říká, že díky hudebnímu sluchu se jim daří učit se jazyky.

No, domluvím se německy, s ostatními jazyky třeba s angličtinou je to méně slavné. Nicméně - kdykoliv začnu studovat něco nového jinak než v češtině, musím mít k dispozici doslovný překlad textu. Nestačí mi pouze vědět, o čem píseň nebo árie je, nestačí mi přebásněný překlad. Chci se maximálně vžít do originálu, nevadí tu, že doslovný překlad je kostrbatý - je totiž výstižný a koresponduje tak s hudbou, pro kterou je originální text psán, či která bylo na daný text komponována. Ale moc a moc mě baví pilovat výslovnost. V tom si přímo lebedím. Nedávno jsem například řešila jedno ruské slovíčko s klavíristou Maximem Averkievem , se kterým také moc ráda spolupracuju, a nakonec mi řekl, že rusky to tedy nezní, ale ukrajinsky zcela přesně. Jak vidíte, musím se ještě snažit.

Zbývá vám mezi koncerty a školou ještě čas pro sebe?

Čas je asi jediný můj nepřítel. Dříve jsem hodně lyžovala a jezdila na kole. Dnes už se tyhle koníčky smrskly na rotoped a procházku se psy, navíc vypůjčenými, ale s těmi bych mohla být pořád.. Ráda si taky zahraju ping-pong. Když jsem byla malá, dokonce jsem nějaký čas chodila hrát házenou a "do juda". Když mám volno teď, stejně spíš poslouchám hudbu nebo plánuju, co je třeba zařídit a honím resty. Jak člověk postupně jde životem a světem, do cesty mu přicházejí určité věci. Tak se najednou stalo, že jsem se začala zajímat o reiki, což je - zjednodušeně řečeno - léčení energiemi zprostředkované lidskýma rukama. Tuto schopnost, kterou má každý z nás, se snažím dále rozvíjet. Jsem obyčejná ženská, která zvládne i šití, pletení a další ruční práce. Ovšem většina z toho leží nedodělaná na dně skříně, protože když potřebuju relaxovat, sednu raději místo k pletení za volant, jen tak si jezdím a úžasně si čistím hlavu. Nebo si něco pěkného přečtu.

Kterou knihu byste s sebou vezla na dlouhý zájezd do ciziny?

Určitě bych si s sebou vzala Alchymistu od Paula Coelha, další mojí oblíbenou knihou je Poslední kabriolet Antona Myrera a některé knihy Dana Millmana. Teď právě mám rozečtenou úžasnou knihu Zasvěcení od Elisabeth Haich o jedné cestě životem. Člověk svoji cestu někdy hledá déle, ale je spokojenej, až když má pocit, že jde po té správné.
Spustit audio
autor: Eva Kačánová