Jaroslav Durych: Legenda. Příběh o velkém utrpení za jedné dávné války, o hříšné lásce a víře v Boha

Legenda vyšla tiskem poprvé v roce 1924.

Jaroslav Durych se narodil v roce 1886 v Hradci Králové. Pocházel z turnovského katolicky orientovaného rodu brusičů drahokamů, jehož členové často byli zvoníky, kostelníky či vůdci procesí. Brzy přišel o oba rodiče, takže od jedenácti let vyrůstal u příbuzných. Babička z něj chtěla mít kněze, nakonec ale díky armádnímu stipendiu vystudoval medicínu a stal se vojenským lékařem. Během 1. světové války sloužil na frontě a v armádní službě zůstal i po vzniku Československa, působil na Zakarpatské Ukrajině, v Olomouci a v Praze, kam se i s rodinou definitivně přestěhoval v roce 1937. V roce 1944 byl propuštěn ze služby, v padesátých letech pak pracoval jako civilní lékař.

Jaroslav Durych psal básně, povídky, romány, dramata, cestopisné fejetony a eseje. Ve svých povídkách shrnutých do knih Tři dukáty a Tři troníčky se často věnuje sociálním otázkám. Vrcholem jeho tvorby je třídílný román Bloudění: větší valdštějnská trilogie (1929) s pokračováním nazvaným Rekviem: menší valdštejnská trilogie (1930). Příběh lásky českého exulanta a španělské dívky z doby pobělohorské rekatolizace je rámován líčením osudů císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Jaroslav Durych vždy velmi otevřeně vyjadřoval svůj křesťanský světonázor. Netajil se výhradami vůči antiklerikalismu první republiky ani nesouhlasem s Masarykovou koncepcí českých dějin vyzdvihující náboženskou reformaci. Ve 30. letech přikyvoval totalitním režimům v katolické Itálii a ve Španělsku, doma útočil proti představitelům demokratické nebo levicově orientované kultury, například proti Karlu Čapkovi. Po válce byl nařčen z kolaborace, nestanul sice před soudem, ale na řadu let byl vyloučen z české kulturní obce.

Jaroslav Durych zemřel v roce 1962 v Praze. Pochován je na hřbitově v pražském Bubenči.