Jiří Stočes: Jak je to? Máme my rodiče zakazovat klukovské hry na válku?

Nejsem sice vysloveně pacifista, nicméně s čímkoliv, co zavání válkou, zabíjením a násilím, mám problém. Možná si řeknete, že je to přirozené a pozitivní, ale v mém případě už to asi není normální.

Nechci sledovat násilí, ani ve filmu

Prchám totiž zděšeně do úkrytu před všemi válečnými a katastrofickými filmy, preventivně se vyhýbám i thrillerům a dnes už raději i detektivkám. Vím dobře, že jejich zhlédnutím bych si navodil pocit nevolnosti, na pár nocí sám sobě zkomplikoval občerstvující spánek a natrvalo si uložil do hlavy několik hrůzných obrazů. Pro tuto přecitlivělosti vůči filmovému násilí jsem byl často vysmíván jako slaboch a poseroutka. Dnes už to snáším dobře, ostatně u mnohých posměváčků z řad otrlých televizních diváků (a zvláště divaček) se mi dostalo nemalé satisfakce, když nedokázali sami přejít pár set metrů lesem v noci, a někteří, resp. některé, ani ve dne.

Nevoják formálně i z přesvědčení

Ptáte-li se na má vojenská léta, přiznávám, jsem nevoják. Modrou knížku jsem však získal řádně, bez simulování, právě naopak – původně jsem se ke službě vlasti hrdě hlásil, ovšem jako její výrazně smysluplnější formu jsem vždy považoval civilní službu někde ve špitálu než tu vojenskou s flintou v kasárnách.

I jako historik jsem se vojenským dějinám vždy vyhýbal, takže mám dodnes velké neznalosti v oblasti historické vojenské terminologie, uniforem, výzbroje a vojenské techniky. Přitom právě toto řadu lidí tolik zajímá. Ba co hůř – nesmírně to zajímá i mého devítiletého syna a snad úplně všechny jeho kamarády. Vůči synovým požadavkům na zakoupení atrap zbraní za účelem hraní jsem však byl dosud nesmlouvavě imunní. Stejně jako kdysi moji rodiče. Vytouženou špuntovku jsem si musel koupit z našetřeného kapesného sám a dlouho jsem ji doma schovával. A to jsem si nehrál na válku, ale na kovboje!

Dnešní matky své děti ve hře na válku podporují!?

Nedávno však došlo v této otázce k mé vnitřní katarzi. Když jsme se s několika dalšími rodinami chystali na společný víkendový pobyt, jedna z maminek nám do hromadného mailu napsala, že svým dvěma chlapcům přiveze mimo jiných hraček i jejich oblíbené pistole na pěnové náboje, a navíc prý ještě jednu, kterou si může půjčit třeba můj syn… Než jsem stačil naznačit, že bych nerad podporoval děti v tom, aby po sobě stříleli, napsala jiná maminka, mimochodem velmi kultivovaná dáma, která se vedle svého právnického povolání věnuje malbě, zpěvu a navíc i ráda tančí, že je to báječný nápad a že bere celý arzenál dalších dětských palných zbraní, aby se mohli zapojit i dospělí, neboť je to prý ohromná zábava.

Jediné, co jsem nakonec uhájil, bylo vymezení prostoru pro neválčící civilisty. Většina dospělých tak trávila čas v této demilitarizované zóně vzájemnými rozhovory a zpěvem za doprovodu improvizované kapely. Naši hošánkové po sobě mezitím stříleli jako diví a když je to omrzelo, přešli na válku vojáčků, tanků, letadel a dalších plastových napodobenin bojových prostředků.

Je třeba se bránit. I s (dětskou) zbraní v ruce!

Pobyt jsme si tak nakonec všichni báječně užili. Na adresu oné kultivované matky jsem si ale přeci jen neodpustil rýpavou poznámku, že mě svým militaristickým postojem poněkud překvapila. Odpověděla mi, že je šťastná, když si její syn hraje s ostatními na válku, protože jinak jen sedí u počítače nebo mobilu a mastí jednu střílečku za druhou. Musel jsem jí dát za pravdu. Jasně, že v takové situaci je rozhodně lepší, když se kluci honí s pistolkami v rukou, střílí po sobě a zároveň se různě kryjí. Kromě pohybu se učí vzájemně komunikovat a kooperovat, a to vše v podstatně reálnějším prostředí, než jaké nabízí obrazovky počítačů, tabletů či displeje chytrých telefonů.

Takže si říkám, jestli bych k příštím narozeninám neměl synovi tu bouchačku i pěnové náboje taky koupit… A předat mu ji stejně jako v závěrečné scéně Čapkovy Matky se zlomeným, ale rozhodným výkřikem: „Jdi!“