Jiří Stočes: Veřejně haněli Masaryka, šikanovali Čapka – neopakujme staré chyby!

Patnáctého března, tedy včera, uplynulo 79 let od vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Rozhodně nejde o výročí, které bychom měli slavit, ale na druhou stranu nepovažuji za rozumné na něj zapomínat. Tragické momenty českých dějin nám totiž mohou a mají být dokladem toho, co se může stát a na co je třeba si dávat pozor.

Ve stínu hákového kříže

Dovolte mi tedy stručné připomenutí. Hlavním aktérem událostí let 1938 a 1939 bylo jednoznačně totalitní nacistické Německo, které budovalo svoji Třetí říši. Využilo přitom mimo jiné nespokojenou německou menšinu v Československu. Hitler se pasoval do role jejího zachránce a drtivá většina českých Němců mu šla nadšeně vstříc. Výjimky byly nepočetné, o to více si ale zaslouží naši úctu.

Prvním úspěchem Německa v jeho agresivní politice vůči Československu byla známá Mnichovská dohoda a následné připojení převážně německy mluvícího pohraničí k Říši. Dosavadní českoslovenští spojenci Francie a Velká Británie s tím souhlasili a měli pocit, že zachránili v Evropě mír. Okleštěné Česko-Slovensko, nově psané s pomlčkou, ztratilo jakoukoli reálnou obranyschopnost. Zhroutila se i dosavadní zahraniční politika, její novou prioritou byl konsensus s Německem.

Marná změna politického kurzu

I ve vnitřní politice této tzv. druhé republiky došlo k zásadní revizi. Stávající politické strany byly nahrazeny pouze dvěma, pravicovou a levicovou, obě však zdůrazňovaly obranu národních hodnot. Byla zavedena cenzura. Kritizoval se liberalismus a „bezbřehá“ demokracie první republiky, veřejně se haněl Masaryk i Beneš. Známá je šikana Karla Čapka, která měla vedle oficiální linie v tisku též linii neoficiální, reprezentovanou výhružnými anonymy, napnutým provazem před vchodem jeho domu nebo kresbou šibenice na protějším plotě. Stále silněji se ozýval antisemitismus, brojilo se proti uprchlíkům a vůbec všemu cizímu.

Hitler však dopřál druhé republice pouze necelý půlrok času. Podpořil slovenské separatisty a nařídil vznik samostatného Slovenska. Tuto skutečnost oznámil v noci ze 14. na 15. března v Berlíně prezidentu Emilu Háchovi a pomocí výhrůžek a dalších nástrojů manipulace jej donutil oficiálně předat Čechy a Moravu „pod ochranu“ Třetí Říše. Z hlediska mezinárodního práva bylo vše zdánlivě v pořádku, šlo přeci o svobodné rozhodnutí prezidenta, jemuž se rozpadl stát, ne? Teprve půl roku na to, po napadení Polska v září 1939, se Francie a Velká Británie probraly a vypukla druhá světová válka.

Podezřelé analogie

A z čeho že bychom si měli vzít ono poučení? Rozhodně nejsem první, komu připadají některé jevy a skutečnosti z doby tzv. druhé republiky velmi podobné těm dnešním. Samozřejmě, že ne vše je stejné, historie se nikdy nepíše přes kopírák. Ale posuďte sami: Do vnitřních záležitostí (a zdaleka nejen) našeho státu se snaží vměšovat jistá velmoc, ač to samozřejmě popírá. I ona získává na svoji stranu část obyvatelstva, která ji podporuje. Orientace na západní spojence oslabuje, byť tentokrát z toho asi nelze vinit přímo je, ale spíše některé české představitele. V politickém systému země oslabují klasické politické strany na úkor „všenárodních“ hnutí. Někteří politici chtějí omezit svobodu podle nich neobjektivních veřejnoprávních médií či je dokonce zestátnit, což není nic jiného, než cenzura. Václav Havel a další ikony Sametové revoluce jsou veřejně zesměšňovány, „pravdoláskař“ a „havloid“ jsou ironické nadávky. Vedle oficiální diskuse v médiích, v nichž nacházejí stále více prostoru osoby vymezující se vůči liberální demokracii, kvetou na internetu a sociálních sítích anonymní útoky plné nenávisti. A o většinovém postoji k uprchlíkům a cizincům vůbec je asi zbytečné hovořit.

To nevěstí nic dobrého. Takže prosím, nezapomínejme na 15. březen 1939, ani na to, co mu předcházelo. A nedopusťme, aby se něco podobného opakovalo.