Jiří Stočes: Víte, jak se dnes jmenuje někdejší plzeňské pivo Kaiserquelle?

František Josef I.
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Josef I.

„Rakouské dny“ pořádá už třetím rokem Katedra německého jazyka Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, a to ve spolupráci s rakouskými institucemi. Letos se akce stala součástí projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury a díky tomu bylo možné pozvat více hostů a rozšířit nabídku akcí.

Jednou z akcí třetího ročníku Rakouských dní jsou komentované procházky po rakouských stopách v Plzni. Sám jsem se na jejich přípravě podílel a musím říci, že mě přitom docela překvapilo, co vše bylo v Plzni v druhé polovině 19. a na počátku 20. století nazváno po císaři Františku Josefovi I.: honosná budova dnešního Západočeského muzea se svým Jubilejním sálem, koncertní a taneční sál v dnes již neexistujících lázních na Lochotíně, tehdejší městská a dnes fakultní nemocnice na Borech či v současné době opuštěný Fodermayerův onkologický pavilon na Doudlevecké třídě, v němž býval původně chorobinec.

Mostem císaře Františka Josefa I. se nazýval dnešní Wilsonův most přes Radbuzu, z Plzně přes České Budějovice do Vídně (anebo na druhou stranu do Chebu) se jezdilo po dráze Františka Josefa I. a tehdy nově postavené hlavní nádraží v Plzni neslo rovněž jeho jméno.

Plzeňští Němci nazvali podle císaře novostavbu své obchodní akademie na rohu Nerudovy a Koperníkovy ulice, v níž dnes sídlí Střední odborná škola obchodu, užitého umění a designu. Poblíž současného fotbalového stadionu Viktorky stával od roku 1913 císařův pomník, jehož sokl je dodnes patrný. A na císaře se odvolávala i značka plzeňského piva. Poté, co se František Josef I. na výstavě v Liberci roku 1907 pochvalně vyjádřil o výrobku Akciového pivovaru v Plzni, nechal si tento pivovar – se souhlasem císaře - patentovat značku Pilsner Kaiserquell. O pět let později se na etiketě této značky začal objevovat i čestný titul pivovaru „C. k. dvorní dodavatel“. Po rozpadu Rakouska-Uherska byla značka odkazující na císaře samozřejmě rychle nahrazena – a tehdy spatřil světlo světa dnes tak populární Gambrinus.

Loajalita k císaři tématem sympozia i výstav v galerii a muzeu

Shodou okolností byla loajalita k rakouskému císařství také tématem letošního plzeňského sympozia k dějinám a kultuře 19. století v rámci Smetanovských dnů. Tuto problematiku reflektují i obě doprovodné výstavy k sympoziu. V Západočeské galerii jsou k vidění obrazy známých českých malířů 19. století, kteří vedle obrazů s ryze národními motivy neváhali přispět i k oslavě císařského majestátu. Výstava v Západočeském muzeu ukazuje projevy loajality v tehdejší plzeňské politice, ale i školství, kultuře či společenském životě. Nalezneme zde i několik příkladů zpochybňování autority císaře či přímo jeho zesměšňování, ale jde o jev možná až překvapivě řídký.

Společnou minulost už umíme vnímat bez emocí

Prvorepublikové Československo a do značné míry i jeho následovníci se logicky snažili od všeho rakouského co nejvíce distancovat. Objevovala se propagandistická prohlášení o „úpění českého národa pod germanizačním habsburským jhem“ apod. Jak však ukazují nejen všechny výše uvedené příklady, většina tehdejší české společnosti neměla problém se s Rakouskem-Uherskem identifikovat.

Ostatně jestliže národní emancipace Čechů vedla k vyhraňování se vůči Němcům, čeští i rakouští Němci nejednou vzhlíželi k národnostně jednotnému Německu pod vedením Hohenzollernů. Loajalita k panovníkovi tak v podstatě zůstávala jednou z mála věcí, na níž se Češi i Němci v českých zemích byli schopni shodnout. I když, jak víme, pouze do závěru první světové války.

Vnímám jako velice pozitivní, že dnes, čtyři či pět generací od rozpadu Rakouska-Uherska, už nikdo necítí potřebu zamlčovat, že i mezi Čechy se těšil rakouský císař nemalé úcty. Nikdo se nad tím nepohoršuje ani nemá potřebu to omlouvat. Projevy loajality k císaři jsou pro odborníky předmětem jejich badatelského zájmu, pro laiky jedním ze zajímavých rozměrů tehdejšího společenského života.

Prostě už o rakouském císařství umíme uvažovat s kritickým nadhledem bez jakýchkoliv emocionálních vazeb. Je to součást naší historie, nikoli naší současnosti. Ostatně podobně to vnímá i dnešní Rakousko. Svojí identitu už dávno nestaví na nostalgii po Habsburcích a mnohonárodnostní říši ve střední Evropě. Svědčí o tom mimo jiné i veškerý další program Rakouských dnů v Plzni.