Jó, to když ještě v Klatovech bývali dragouni

Tuhle krásnou písničku jsem zapsal coby mladík v mé rodné vsi od Václava Pecháta, který sloužil ve dvacátých letech u klatovských dragounů, kde byl zároveň trubačem. Přes 60 let už odpočívá na hornobřízském hřbitůvku, ale naštěstí jsem si jeho písničky a vzpomínky tenkrát zapsal, a tak je mohu dál tlumočit.

Utrpení začínajících dragounů

Hlavní povinností dragounů byla péče o koně. Časně ráno je nakrmili, napojili, osedlali a jelo se na cvičák. Buď učili jezdit koně nebo se učili jezdit sami. A to bylo přenáramné utrpení. Začínající dragoun prý musel získat čtyři základní mozoly: dva na vnitřní straně kolen a zbývající dva v poněkud vyšší poloze.

Navečer pak přišlo znovu krmení a po něm čištění. Koním se musela tak dlouho třít srst, až byl úplně suchý a dragoun úplně mokrý. Na řadu pak přišly červené rajtky, holinky, plášť. Podle pana Pecháta to představovalo pernou prácičku.

Rozpálené šestáky i nábytek létající oknem

Zavzpomínal také na všelijaké dragounské špumprnágle. Z oken Černé věže vyhazovali na náměstí šestáky, které nejdříve nad svíčkou pořádně rozpálili. Klatovští kluci se o ně prali, ale v prstech je nikdo neudržel.

Alkoholem rozdovádění důstojníci prý vyhazovali z oken hospod nábytek i dámy, které dole chytali do hasičských plachet. Slavné byly i pranice mezi dragouny a pěšáky. Skončily teprve tehdy, když byly pro vojsko zakázané tři hospody: U Pytlíčků, U Beránků a U červeného vola. Poslední dragounský pluk v Klatovech byl rozpuštěn v době okupace v červenci 1939.

Poslechněte si Špalíček lidových písní věnovaný vyhlášeným klatovským dragounům!