Jste staří a sami? Je načase začít si plnit sny z dětství

7. květen 2018

Paní Danuši Kučerové Peckové je 86 let. Nedávno vydala svoji v pořadí třetí knížku. Je pro děti a jmenuje se „Povídky naší babičky“. Knížka je jedním ze splněných snů paní Danuše. Ilustroval ji její bratr Václav.

Když před lety ovdověla, myslela si paní Danuše, že pro ni život skončil. Několik týdnů jen ležela v posteli a svět ji nezajímal. „Dívala jsem se do stropu a přemýšlela o tom, že si ta smrt taky pro mě přijde,“ vzpomíná na své tehdejší pocity, „ale pak jsem si uvědomila, že ještě žiju. A budu žít. Nevím sice, jak dlouho, ale teď žiju. A jestli nechci strávit zbytek života v čekárně na smrt, tak pro to musím něco udělat. A tenkrát jsem dostala nápad, že to vlastně je příležitost splnit si svá dávná dětská přání.“

Přání z dětství přizpůsobená okolnostem

Při plnění svých dětských přání na stará kolena nesmíte být puntičkář. Paní Danuše měla tři: chtěla se stát učitelkou, umět hrát na housle a vidět moře. „Studovat na učitelku, to už nešlo, ale studium na Univerzitě třetího věku mi to plně nahradilo. Housle samozřejmě už také nebyly reálné, ale nahradila jsem je kytarou, ta se dala zvládnout. Virtuos se ze mě nestal, ale naučila jsem se tolik, že jsem si mohla skládat svoje vlastní písně. Založila jsem hudební skupinu, se kterou jsem hrála osm let a za kterou jsem dostala i ocenění,“ říká s jistou dávkou hrdosti paní Danuše.

Literární tvorba s historkami ze života

Jednou z mnoha dalších aktivit Plzeňanky Danuše Kučerové Peckové se stala literární tvorba. Čerpá při ní ze svých osobních životních zkušeností a zážitků, pravidelně se účastní literárních soutěží. Vydání tří knížek považuje za svůj velký úspěch, o knížce povídek pro děti snila dlouhou dobu. A jak si vysvětluje neutuchající zájem o příhody staré několik desítek let? „Jsou to skutečně prožité příběhy dětí a zvířátek. A věřte mi, že i když dnešní děti mají spoustu mechanických hraček a je to samá elektronika, tak tohle je stále ještě zajímá. Protože je to něco přirozeného, něco, co je jim blízké.“

Využít darovaný čas

Paní Danuše jako dítě zažila 2. světovou válku, jedno její manželství bylo s alkoholikem a jediný syn jí zemřel, když mu bylo 50 let. Současnost řadí mezi nejšťastnější fáze svého života: „Všechny ty aktivity mi pomohly k tomu, abych šla životem dál a abych ještě žila. A opravdu jsem šťastná, že se mi to povedlo. Smrt stejně jednou přijde, úplně jsem na ni zapomněla. Ale do té doby chci využívat ten svůj darovaný čas, já tomu říkám darovaný čas.“

Starý člověk smí všechno

Pro seniory má dlouhodobě nemocná paní Danuše, která už mnoho let nevychází z bytu, jasný vzkaz: „Všem bych přála, aby dostali odvahu taky si splňovat svá dávná přání. A neohlíželi se na to, jestli se okolí tomu bude divit nebo třeba smát. Vždyť přece neexistuje žádný předpis, který by určoval, co starý člověk smí anebo nesmí. A já si troufnu říct, že starý člověk smí všechno, na co mu síly stačí a co mu zdraví dovolí. I když fyzicky už nemůžete dělat nic, ale ještě vám to trochu myslí, můžete si pořád najít i několik aktivit.“

Co se do článku nevešlo

Podívala se paní Danuše k moři? Jak to bylo, když ji začátkem války chtěla adoptovat zámožná plzeňská rodina? Co ji potkalo během válečných let? Jaké vzpomínky má na osvobození Plzeňska Američany a proč v souvislosti s tím mohla přijít o život? Poslechněte si rozhovor.

Spustit audio