Když byl ještě mír... Vydejte se do Lvova, kulturní metropole západní Ukrajiny, s Večerem na téma

Obrázky ze Lvova

Podoba Lvova, kdysi hlavního města Haliče, dnes metropole západní Ukrajiny, už na první pohled a v každém ohledu popírá fantazie Vladimíra Putina o samozřejmé příslušnosti Ukrajiny k ruské říši: Lvov naopak vyjadřuje minulou, a přesto stále viditelně přítomnou přináležitost města k habsburské monarchii. Podobou nádraží a divadla, charakterem činžáků a viditelnou připomínkou kulturních tradic v podobě plastik v historickém centru zobrazujících jak Leopolda von Sacher-Masocha, tak třeba Švejka.

Ukrajinská literatura, která po Majdanu vzbudila vlnu zájmu v západní Evropě (ten po čase upadl), je vůči vlastní zemi kritická, často až drsně, jak to čteme v prózách lvovského rodáka a občana Jurije Vynnyčuka, účastníka Fóra vydavatelů. Česká literatura je na Ukrajině překládána a čtena, ve Lvově se u příležitosti Fóra vydavatelů vyhodnocuje i překladatelská soutěž, zaštítěná českým konzulátem (který byl po ruské agresi na Ukrajinu vyklizen).

Ukrajinské dějiny jsou komplikované a jejich výklady se liší až diametrálně. Historikovi Volodymyru Vjatrovyči jde o to, vyprávět dějiny Ukrajiny z hlediska Ukrajinců na základě zpřístupněných archivů. U příležitosti čtení z knihy Historie s razítkem Tajné se veřejnost dostala do areálu věznice Lidového komisariátu vnitřních záležitostí NKVD na Lonckého ulici, kde bylo pomocí střelby z pistolí, kulometů nebo odjištěním granátů zavražděno čtyři tisíce osob.

Dnes je v budově muzeum a archivní pracoviště, kde si návštěvník může prohlédnout cely, výslechovou místnost, fotolaboratoř, faksimile některých spisů a tak dál. Byli tu souzeni a popravováni příslušníci a spolupracovníci Ukrajinské povstalecké armády, spojené se jménem Stěpana Bandery.

Čtěte také

Oleh Kryštopa: Ukrajina v měřítku 1:1. V gestu solidarity uvádíme literární reportáže věnované napadené zemi

Knihu Volodymyra Vjatrovyče vydala v českém překladu Rity Kindlerové Academia v roce 2020. Vzbudila pozornost i polemiku českých historiků pro interpretační východisko obhajující ukrajinský nacionalismus. Ten si ostatně bere za záminku k přepadení Ukrajiny i současný ruský prezident a nejvyšší armádní velitel.

Lvov – a to také souvisí se sporem o intepretaci ukrajinských dějin, kde antisemitismus a pogromy není možné popřít – byl i městem s početnou židovskou komunitou. Synagogu sice už ve Lvově nenajdeme, ale některé hmotné památky zůstaly. Mimo jiné i sál, kde působilo lvovské židovské divadlo, které tak okouzlilo při návštěvě Prahy Franze Kafku. Jeho zpěváci se zvláštním hlasovým školením byli vyhledáváni impresárii angloamerických muzikálů a významně se podepsali na jejich úrovni. Unikátní nahrávky, které byly objeveny a publikovány ve Velké Británii, představuje v závěru pořadu David Vaughan.

Příběh Ukrajiny

Ve Lvově se každoročně koná Fórum vydavatelů. Byla jsem překvapena, kolik knížek a stánků na tomto ukrajinském Světě knihy bylo k vidění. Hodně knížek pro děti (po výtvarné stránce všechny dost stejné), hodně náboženské literatury (exkluzivně vypravené Bible a jiné náboženské knihy)… Ukrajina sama je snad nejčastějším tématem nejrůznějších zpracování – od nevkusně obrazových přes beletrii až po historické práce a všelijakou non-fiction literaturu. Příběh Ukrajiny ve 20. století je něco, co se vyprávět musí a přitom snad ani nedá, tolik je různých možných verzí, úhlů pohledu, malých dějin v těch velkých, které se přes Ukrajinu vždy převalí jako přes tu zemi „na kraji“.

Čtěte také

Poslechněte si koncert z Ukrajiny. Východní a západní vlivy Igora Stetsyuka & Euroradio Jazz Orchestra

Historik Volodymyr Vjatrovyč předčítá z druhého dílu své knihy Historie s razítkem Tajné v prostorách bývalé věznice na Ljonském. To je ve Lvově budova nedaleko centra, takový několikapatrový činžák, u něhož si kolemjdoucí ani nevšimne, že se v něm odehrává něco jiného než bydlení. Do dvora, na němž stojí kříž, je normálně vidět z vyšších pater měšťanských činžáků okolo. Člověk si říká – přece se muselo vědět, co se tu děje. Ano, ale na druhé straně – co se mělo dělat? Nakonec asi nejméně zneklidňující bylo věřit, že ti lidé něco provedli a to, co se s nimi děje, je právem. I když nevím…

Volodymyr Vjatrovyč (nar. 1977) je ukrajinský historik zabývající se osvobozeneckým hnutím na Ukrajině. V letech 2008–2010 byl ředitelem Archivu SBU (obdoba našeho Archivu bezpečnostních složek). Vystudoval historii na lvovské univerzitě, publikuje studie i populárně naučné texty o UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), podílí se na chodu několika institucí, muzeí a ústavů, zvláště Centra pro studium osvobozeneckého boje.

Vjatrovyč mluví věcně, rychle, konkrétně. Na jeho čtení je nabito, diskutují příslušníci všech generací, včetně pamětníků. Hlavní problém historiografie moderní Ukrajiny je v zacházení s materiály, u nichž není žádné spolehnutí na pravdivost a autenticitu. Pokud jde o ukrajinsko-ruské, ukrajinsko-německé nebo ukrajinsko-polské vztahy, skoro každý příběh by se mohl vyprávět zcela naopak. Kolaborace může být odboj, okupace osvobození, zrada hrdinství. To, oč jde, je napsat dějiny Ukrajiny z hlediska Ukrajinců. To ovšem znamená mnohé si přiznat, kriticky zhodnotit a při vysokém stupni utajení archivních materiálů nebo jejich neexistenci prostě se dozvědět. O výklad toho vědění se vede politický spor, v němž jde zejména o roli Ruska ve vztahu k Ukrajině. V minulosti, ale pochopitelně zejména v přítomnosti.

Žlob není snob

Prezentace fenoménu zvaného „žlob“ a s ním spojené „žlobologie“ se konala ve snad nejidiotštějším restaurantu, jaký si lze představit. Jmenuje se Sádlo, je na hlavním lvovském prospektu Svobody a má zcela moderní interiér. Personál člověka uvede ke stolu, předloží mu jídelní lístek a dál si ho, naštěstí, nevšímá. V té restauraci si totiž nelze dát v podstatě nic normálního, jídla jsou všelijak sádelnatě pojmenována, na talíř člověk může dostat sádelnou plastiku rtů, ňader nebo penisu, obložené něčím jako sushi – ještě že na Ukrajině si člověk v hospodě chodí objednávat k pultu, takže jsem si mohla klidně i neobjednat.

Čtěte také

Petr Vizina: Говорит Москва (Gavarít Maskva)

Během mé přítomnosti se do Sádla začala scházet podezřelá společnost – stárnoucí černovlasá krasavice spolu s mužem, štíhlým a vytrénovaným z fitka, na hlavě vyholené skráně a nahoře tatarský ocas, v puse řada zlatých zubů. Oblečen draze. Do vedlejšího boxu přijde rodina, muž je obr, hlavu má vyholenou, na sobě Ukrajinci tak oblíbenou falešnou teplákovku adidas, černou se třemi bílými pruhy podél nohavic a rukávů. S ním dvě děti a žena, které muž předává tričko s ohavným obtiskem na prsou, žena si je obléká přes to, co už má na sobě, raduje se a říká Miluji tě. Děti se smějí a jsou šťastné. Vedle mě sedí starší žena v červeném svetru, která mi napřed vynadá, že je jinde, než chtěla být, pak se zamračí, že já mám program festivalu a ona ne, pak mi program zabaví a začne si z něj vypisovat a naštěstí je od ní pokoj. Ve vedlejším boxu sedí útlá dívka na vysokých podpatcích a v zimním kabátku přes minisukni, na tváři naivní výraz.

Už bych toho popisu ráda nechala, ale ještě jsou na zdech obrazy – některé z nich boschovské výjevy s podivnými bytostmi, jejichž nosy jsou současně i vyměšovacími a pohlavními orgány, co s nimi dělají, říkat nebudu. A na druhé stěně jsou zase fotorealistické portréty, každý ve zlatém rámu, který je při bližším pohledu seskládán z motivů pistolí, boxerů, šperků a jiných atributů moci a sexu. Ve zlatých rámech se usmívají bouchači a krasavice, barevně vyvedeni americkou retuší.

Pro slovo „žlob“ jsem v češtině nedokázala najít ekvivalent. Slovo buran nebo křupan je cítit venkovem, zatímco „žlob“ je z města. Primitiv taky úplně nesedí, nevzdělanec je příliš korektní, zbohatlík nevyjadřuje podstatu. Žlobismus je umělecký směr, který je opakem snobismu, nevkus a zbohatlictví přijímá za své.

K přednášce o žlobologii se mezitím do Sádla sešli spisovatelé a kunsthistorici, ba jeden progresivní mladý politik, a pronášejí teoretizující proslovy. Pak jsou k mikrofonu zváni umělci žlobisté a tu se zvedá ten obr v teplácích adidas a je to malíř, autor těch fotorealistických portrétů ve zlatých rámech, a druhý, to je zase onen epigon Hieronyma Bosche. Jeden z nich říká, že maluje jen lidi kolem sebe. Pak se draží katalog k výstavě žlobistů a získá ho ten muž s tatarským ocasem a zlatými zuby. Jeho černovlasá průvodkyně nápadně pózuje pro fotografa.

Pochopila jsem, že výběr restaurace byl dobře promyšlen, i tohle Sádlo je svého druhu žlob, jdu už domů a cestou se ještě zastavím v samoobslužné jídelně na témže prospektu a poslouchám ukrajinský pop, což je taky žlob, mohla bych jet taxíkem, ale nechci, protože žádný taxikář člověku nedá účet, tak jdu v dešti kolem Národní galerie, kde jsou vystaveny nádherné středověké ikony v dřevotřískových, jakoby sektorových skříňkách. Je to takový intelektuální cynismus, ta jejich žlobologie, říkám si, když míjím bronzovou postavičku Švejka na terase jedné kavárny. Kdyby člověk nevěděl, že je to estetika a umělecký směr, myslel by si, že je to takový ukrajinský nevkus.