Koledy

27. prosinec 2010
Publicistika

Někdo bývá koledami přesycen z obchodních domů dříve, než začnou Vánoce. A někteří se jich nepřejí nikdy. Třeba farář Jiří Barhoň. Jeho fejeton přečte Bronislav Kotiš.

Na jedné straně je to smůla, že se tak krásné písně jako koledy mohou zpívat jen několik týdnů v roce. Na druhé straně je to dobře, protože tím méně nám zevšední. Každopádně jsou koledy, a speciálně ty české, super. Proto si je zpívám a hraji ve vánoční době o sto šest. Nejen sám, ale také s druhými. V jednom plzeňském stacionáři jsem je hrál na svých elektrofonických minivarhanách pro jeho obyvatele. Vlastně to nebylo hraní, ale datlování,
protože hraji jen jedním prstem (nemohu za to, že z mých deseti prstů má hudební nadání pouze pravý ukazováček), a kromě toho si přitom pletu slova, noty i vše ostatní, co lze o Vánocích splést, kromě vánočky. Když jsem dohrál, jedna z babiček náhle povstala, ostře na mě pohlédla, pak se pozvolna rozhlédla kolem dokola po všech přítomných a já tušil, že bude
následovat významný projev. Nemýlil jsem se. Pravila:
"To je hrozné. To se vůbec nedá poslouchat. Vždyť on vůbec nedodržuje doby!"
Pak se opět významně usadila.

Byla to rána jako palicí do hlavy. Zapotácel jsem se po ní, nabral dechu a šel si k této babičce přisednout. Pověděla mi své jméno (protože zde byla nová) a povolání. To první bylo Čermáková, to druhé profesorka hudby.


I já jsem jí pověděl své jméno (i když jsem ho chtěl zprvu zapřít) a pak jsem přidal:
"Nic si z toho nedělejte, paní profesorko, kdybyste mě slyšela kázat v kostele, ještě ráda byste prosila: ´Pane faráři, hrajte a zpívejte!´"

Logo


"Opravdu?" divila se paní profesorka. "A co lidem říkáte, když si na to stěžují?"


"Nic si z toho nedělejte, milí farníci, kdybyste mě slyšeli hrát a zpívat, ještě rádi byste prosili: ´Pane faráři, kažte!´"

Paní profesorka jen kroutila hlavou a důrazně mě nabádala, abych více hraní a zpěv cvičil a hlavně abych dodržoval doby.


To jsem ochotně přislíbil, což jí stačilo k uklidnění. Jen jsem se asi neměl ptát jaké doby má na mysli, protože vzápětí zavolala sestru, kterou požádala o přiložení vlhkého ručníku na hlavu.


I tak mám ale koledy rád a stále si je hraji a zpívám. Po příhodě s paní profesorkou pokorně přiznávám, že to není zrovna na světové úrovni, ale co má člověk dělat, každý přece není Caruso nebo Paganini.


Nedávno jsem si zpíval a hrál koledy pro změnu s malými dětmi z 1. a 2. třídy Zvláštní školy. Ty jsou naštěstí méně kritické než hudební profesorky. Když jsme vyčerpali celý můj tříkoledový repertoár, žadonily: "Ještě!"


"Jaképak ještě?" zklamal jsem je, "já více koled neumím."

"Tak se to naučte!"


"Jenže mě jde učení pomalu, však to samy znáte."


Děti mi daly za pravdu. Pokývaly hlavou na znamení solidarity, avšak nevzdaly to. To se mi líbilo. Jedno z nich navrhlo:
"Tak nějakou složte. Tu si pak budete dobře pamatovat a nemusíte se jí víckrát učit."

Zpívání koled s Českým rozhlasem Plzeň


Musel jsem uznat, že děti ze Zvláštní školy nejsou hloupé, jak si leckdo myslí. Na jejich přání jsem tedy složil alespoň dvě nové sloky k již stávajícím jedné známé koledy. Od té doby si je často zpívám i se svými farníky:

Štěstí, zdraví, pokoj svatý
Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám,
Napřed panu farářovi, potom ovečkám.
Až z koledy půjdeme, tak na faru zajdeme,
Koledu tam vyklopíme, poputujeme.


autor: Jiří Barhoň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.