Lidé v Alžbětíně žili u ostnatého drátu

Nepřístupné hraniční pásmo lemovalo až do roku 1989 naší státní hranici s Německem a Rakouskem. Většina vesnic v něm byla po válce vysídlena a postupně zničena. Některé ale zůstaly, třeba Alžbětín u Železné Rudy přímo na hraničním přechodu s Bavorskem. A celou dobu v něm žili lidé. Za ostnatým drátem a s určitými omezeními. 

„Tady, jak je ten sloup, tak tady byla ta závora, kolem které vedly ty první dráty. Byly pořádné a byly všude, vedly na Prášily i na druhou stranu,“ popsala paní Lenka, která v Alžbětíně žila od svých 10 do 17 let, její tatínek na Šumavě pracoval jako lesník.

Rodina mohla přijet jen na propustku

„Kluky péesáky jsme měli na základní škole jako pionýrské vedoucí,“ vyprávěla s tím, že právě péesáky, tedy příslušníky pohraniční stráže znala, takže se mohla pohybovat i v kilometr širokém pásu mezi závorou a dráty. Za rodinou ale nesměly žádné návštěvy, jen přímí příbuzní. „To se ale muselo někde v Plzni nahlašovat, muselo to být na přesný čas. Když přijela babička s dědou, museli mít propustku a my jsme si je tady vyzvedli,“ vyprávěla.

Podle paní Lenky se v místě leccos změnilo. Místo casina byla louka, místo obchodního centra břízky a spousty hub. „My jsme se přes hranici koukali do bazénu s umělýma mořskýma vlnama a nesměli jsme tam. Jinak jsme ale uzavřené hranice jako děti nevnímali, možná rodiče to brali jinak,“ řekla Lenka, která si do Alžbětína nedávno udělala výlet s maminkou, vlakem dojeli do stanice, kam by za minulého režimu už nesměly.