Lidové podmalby na skle – křehká krása v domácnostech našich předků

9. prosinec 2015

Obrázky svatých patronů zhotovené technikou podmalby na skle se na českém venkově těšily hluboké úctě rodiny. Jejich význam dokládá i zvyk, že při stěhování se obrázek přinesl spolu s pecnem chleba jako první do nového domova.

Jak dokládá etnograf Luboš Kafka, autor publikace s názvem Malované na skle (2005), byl tento výtvarný postup známý už v antice. Na sklonku středověku se malba na skle v Evropě po několika staletích zapomnění znovu rozvíjela nejprve v benátských sklárnách. Z Čech je nejstarší zmínka z roku 1390 o skláři a malíři Václavovi z Klatov. K rozkvětu této techniky ve střední Evropě došlo ve druhé polovině 16. století, kdy se k významným výrobním střediskům řadily sklárny podhůří Šumavy a Krkonoš.

Pohár pro Rudolfa II.

Centrem profesionálního uměleckého malířství na skle se stalo prostředí pražského dvora Rudolfa II. Pro výtvarné projevy určené vyšším společenským vrstvám byla příznačná technika malby (tzv. za tepla) emailovými barvami. Malíři jimi malovali na vrchní lícovou stranu okenních tabulí, pohárů či džbánů. Barevná vrstva se pak ve vypalovacích pecích spojila se sklem.

Malba za studena

Technologie tzv. malby za studena, kterou se vytvářely lidové obrázky na skle, byla podstatně jednodušší. Lidoví malíři tvořili svá díla na spodní rubové straně skla, které pak přirozeně ochraňovalo citlivou malbu. K původním výrobcům patřili profesionálně školení řemeslníci pracující při sklářských hutích. Od nich techniku malby přejali a dále rozvíjeli lidoví tvůrci. Na proces zlidovění měl vliv i postupný úpadek českých skláren v 18. století. Hutě byly pod tíhou zahraniční konkurence nuceny přejít na výrobu levnějších výrobků, mj. bižuterní galanterie nebo právě podmaleb na skle.

Svatí patroni

Ikonografie až na výjimky souvisela s náboženským životem našich předků. Motivy vycházely především z Nového zákona, z apokryfů a legend. Chodský národopisec Jan František Hruška v této souvislosti dokládá, že jednoznačně nejoblíbenějšími bývaly na Domažlicku obrázky Pána Ježíše, Panny Marie, Nejsvětější Trojice, Poslední večeře Páně, sv. Václava a svatých patronů členů té které rodiny.

Od detailů k celku

Podle Luboše Kafky se děti z malířských rodin učily základním dovednostem už od útlého věku. Povrch skleněné tabule byl zbavený nečistot pomocí terpentýnu nebo mýdlové vody. Po oschnutí byla podložena šablona, vzor budoucího díla. Ty vyráběli specializovaní kresliči nebo sami malíři.

Postup podmalby na skle je opačný než při užití obvyklých technik. Obyčejně – třeba při malbě na plátno – se postupuje od zadního plánu obrazu přes větší celky až k tvorbě nejjemnějších detailů. U podmalby je postup nejen obrácený, ale zároveň bez možnosti sebemenších oprav.

Veverčí štěteček

Z podložené šablony malíř nejprve překreslil na skleněnou desku kontury. Tradičně používal tenký štětec z veverčí nebo kuní srsti. Pak namaloval jednotlivé detaily (oči, ruměnce na tvářích, stíny a záhyby na drapériích). Po zaschnutí je přemaloval barevným odstínem větších lokálních ploch a závěrečný krok představovala malba obvykle barevně jednotného pozadí. Používaly se temperové i olejové barvy.

Domácí oltář

Náboženská funkce podmaleb na skle odpovídala jejich umístění v lidovém interiéru. Tzv. svatý kout byl roh obytné místnosti úhlopříčně proti peci, kde stál stůl s lavicemi, který vytvářel přirozené centrum rodinného života. V případě vážného onemocnění se proměnil ve skutečný oltář, když přicházel kněz, aby udělil svátost posledního pomazání. Nad stolem byla navíc umístěna holubička ze štípaného dřeva jako symbol Ducha svatého. Bylo to místo každodenních osobních i společných modliteb např. před jídlem nebo při výjimečných či naléhavých příležitostech.

Skleněné věno

Obrázky na skle tvořily běžnou součást výbavy bohatších nevěst. Spolu s tzv. rouchem se na vozech obřadně převážely do ženichova domu. Přesto jejich životnost zpravidla nebývala dlouhá. Jejich hlavním nepřítelem bylo právě ono čestné umístění ve světnici. Vlhký vzduch, jehož kvalitu zhoršovalo osvětlení loučemi, lojovými svíčkami či petrolejkami, způsoboval na podmalbách praskliny, po nichž následovalo odlupování barevných ploch. Samo sklo se navíc při neopatrné manipulaci snadno rozbilo.

Poslechněte si Špalíček lidových písní věnovaný půvabným lidovým podmalbám na skle!

Spustit audio