Lubomír Stejskal: Radost časově omezená

Květen pětačtyřicátého roku byl historickým momentem. Symbolem nového začátku. Přitom se tehdejší politici nevyvarovali chyb, které byly zdrojem pozdější katastrofy. Protože to byly chyby nikoli kosmetické, ale systémové. V obrovské a jistěže oprávněné euforii nad tím, že nastal vytoužený mír a nenáviděné Německo bylo na hlavu poraženo se dostavila politická slepota. Ne každý v tom opojení dokázal postřehnout, že nová realita obsahuje stavební kameny pro vybudování budoucího monstra. Tedy nové, tentokrát rudé totality. Přesně v duchu hesla: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Pouze s malou úpravou. Pohádkovou bytost s rohy a kopyty musíme zaměnit za komunistickou stranu. Komunisté v čele s Gottwaldem si museli potajmu mnout ruce, když viděli, jak pošetile si demokraté počínají. Pošetile z hlediska své vlastní záhuby.

Základem pro poválečný politický vývoj se stal Košický vládní program. Kdo si ho podrobně prostuduje pochopí, proč vývoj v zemi skončil únorem 48. Jednoznačná politická orientace vlády na Moskvu, včetně odmítnutí Marshallova plánu, hrála komunistům do karet. Stejně jako okleštěná demokracie bez funkční opozice a omezený počet politických stran působcích v rámci Národní fronty, kterou po převratu komunisté snadno dotvořili ke svému obrazu. V neposlední řadě to bylo masivní znárodňování. Včetně účelových právních excesů, které umožnily režimu svévolné zásahy do vlastnických práv.

To všem vrhá na nadšení z osvobození temné stíny. Zejména při pohledu z našeho regionu. S trpkostí si uvědomujeme, že kdyby Američané neosvobodili pouze západ republiky, mohli bychom být dalšího negativního vývoje ušetřeni. A radost ze svobody nemusela být časově omezená.