Masaryk dokázal jít proti davu bez ohledu na popularitu

7. březen 2014
Publicistika
Tomáš Garrigue Masaryk

Dnes má svátek i výročí narození populární osobnost českých dějin. Také se mu říkává zdrobněle „tatíček“. A právě tuto osobnost zkoumá v dnešním fejetonu Jiří Stočes.

Sedmého března roku 1850, tedy před 164 lety, se narodil pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Za první republiky byl tento den každoročně důvodem k oslavám, které – zvláště třeba na školách – v mnohém zaváněly kultem osobnosti. Už jen ta titulatura - tatíček Masaryk, Prezident Osvoboditel… Za vlády komunismu se samozřejmě se státními oslavami Masarykova narození rychle skončilo. Místo toho se o den později slavil Mezinárodní den žen, a to natolik vehementně a kýčovitě zároveň, až se i v očích oslavenkyň nadobro zdiskreditoval. Po sametové revoluci byl Masaryk opět v kurzu – vzpomínáte ještě na jeho ne zrovna adekvátní srovnávání s Václavem Havlem? Připomínka jeho narození však přeci jen záhy z našich kalendářů i hlav vypadla. Ono je to asi přirozené, zvláště když jméno Tomáše Garrigue Masaryka je logicky spojeno se státním svátkem na 28. října.

Přesto mi dovolte zmínit dnes několik Masarykových postojů, činů a myšlenek. Zcela záměrně vybírám pouze ty, které se týkají doby před rokem 1918, kdy ještě nikdo nemohl nic tušit ani o Československu, natož o jeho prvním prezidentovi. Mimochodem - když Masaryk v roce 1914 odjížděl do emigrace a začínal prosazovat ideu samostatného českého, respektive československého státu, bylo mu již požehnaných 64 let. Byl tedy jednoznačně v důchodovém věku. Za sebou měl vedle akademické kariéry rovněž velmi bohatou kariéru politickou, během níž se nejednou střetával s odporem „pravých českých vlastenců“.

To, že Masaryk nalezl své první místo na univerzitě ve Vídni a teprve po rozdělení pražské univerzity na českou a německou v roce 1882 získal mimořádnou profesuru v Praze, ještě nebylo až tak neobvyklé. Téma habilitační práce „Sebevražda hromadným jevem moderní doby“ nebylo pro vlastenecké kruhy zrovna pochopitelné, neboť jak takovéto morbidní mudrování posílí český národ a napomůže k jeho budoucí slávě, že? Ale budiž, když je Masaryk (raději si ho počeštíme na Masaříka) ten sociolog…
První velký skandál vypuknul poté, co se Masaryk přidal k několika dalším zrádcům národa, kteří si dovolili zpochybňovat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského, všeobecně tehdy považovaných za vzácné památky českého písemnictví. Vždyť jejich kritika byla přímo vodou na mlýn německým oponentům, kteří tak rádi tvrdili, že jejich germánská středověká literární díla jsou na vyšší kulturní, ne-li civilizační úrovni, než ta slovanská.

Ještě větší poprask vyvolalo Masarykovo angažmá v tzv. hilsneriádě. „Profesor Masařík“ se veřejně zastával zjevně poněkud slaboduchého Žida Leopolda Hilsnera z Polné poblíž Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu a zpochybňoval spravedlivý rozsudek soudu. O tom, že právě Hilsner byl vrahem nebohé české dívky Anežky Hrůzové, tehdy pochyboval málokdo, stejně tak bylo všem jasné, že důvodem vraždy byla touha místních Židů získat její panenskou křesťanskou krev pro svoje tajné rituální praktiky, o nichž se rozepisovala celá řada českých novin a časopisů. Mnozí „čeští vlastenci“ rozhořčeně žádali pro tohoto Židáka smrt - a byli soudem vyslyšeni. Proradný Habsburk na císařském trůně však rozsudek smrti zmírnil na doživotí a nakonec byl Hilsner posledním císařem Karlem I. po 18 letech vězení omilostněn a v tichosti propuštěn. Tlak na Masaryka musel být v této kauze značný – od štvavých a pomlouvačných reakcí v tisku, nejrůznějších karikatur znázorňujících ho jako Židy podplaceného agenta, až po vypískání studenty v posluchárně pražské filozofické fakulty.

Politik Masaryk prostě dokázal jít proti davu. Osobní přesvědčení, či, chcete-li, poznanou pravdu, říkal veřejně bez ohledu to, co to udělá s jeho popularitou a jeho volebními preferencemi. Bezesporu právě díky tomu nedosáhla jeho politická strana, tzv. realisté, nikdy výraznějšího volebního zisku. Ale zároveň – s velkou pravděpodobností právě díky tomu měl Masaryk mimořádný respekt a morální autoritu, kterou nakonec zúročil (a nejednou i takticky využil) v prezidentském úřadě. A určitě je to také alespoň jedna z příčin toho, proč dnešní čeští politici zdaleka takovou morální autoritu mezi občany České republiky nemají.

Spustit audio
autor: ČRo Plzeň