Milada Marešová v Západočeské galerii

Milada Marešová patří časově mezi českou meziválečnou avantgardu, je současnicí mnohem známější surrealistické malířky Toyen a stejně jako ona ve svém díle vidí realitu výrazně ženským pohledem. Na rozdíl od Toyen, která se cítila spjata s Francií a z francouzského umění také brala inspiraci, Milada Marešová se odkazuje spíše k uměleckým proudům z meziválečného Německa.

V jejích obrazech žen (matek, dcer, nevěst, osamělých dívek, žebraček ) se od konce dvacátých let zrcadlily sociální problémy, které výmluvně vypovídají o tom, jaké bylo postavení žen v tehdejší společnosti. Nutno říci, že Marešová zobrazuje nejrůznější případy - od mondénních dámiček přes pracující intelektuálky, dělnice, matky, až po společensky vyřazené žebračky. Marešová má kromě sociální citlivosti také smysl pro humor a poezii - její Dívka s užovkou je obraz nevšední krásy i tajemnosti, její Nevěsty jsou dojemné, ale i trochu směšné, Žebračky jsou groteskní a docela veselé ve své bídě. Ženy Milady Marešové jsou jak dámy v kožichu a s cigaretou, tak vyhublé vdovy v ošumělých šatech a s vyhaslým pohledem.

Marešová patřila mezi první ženy, jimž se po roce 1918 otevřely brány akademického uměleckého vzdělávání. Zprvu studovala na Uměleckoprůmyslové škole, posléze přešla k Vojtěchu Hynaisovi na pražskou Akademii výtvarných umění a v roce 1923 absolvovala stáž u Františka Kupky v Paříži. Již v roce 1925 měla první samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze a o pět let později vystavovala v prestižní galerii Aventinská mansarda. Ve dvacátých a třicátých letech ilustrovala dlouhou řadu knih a bibliofilií a jako ilustrátorka spolupracovala s časopisy Prager Presse, České slovo, Lidové noviny, Pestrý týden, Ženský svět. V roce 1940 byla zatčena gestapem za spolupráci s ilegálním časopisem V boj, který redigoval Vojtěch Preissig, a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti: zvláštní ortel pro ženu, která stála svým dílem na straně uražených a ponížených. Z doby jejího pobytu v ženské káznici ve Waldheimu pochází řada jedinečných kreseb spoluvězeňkyň a dozorkyň, vynikajících expresivní zkratkou.

Milada Marešová - Z periferie (Zapomenutá malířka českého modernismu)|foto: Moravská galerie

Milada Marešová se nemohla - a jistě také nechtěla - srovnat po válce do přihrádky socialistického realismu, její sociální umění nemohlo sloužit moci. Věnovala se především dětské ilustraci a k malbě se vrátila až na začátku šedesátých let. Výstava podává ucelený obraz o uměleckém vidění výrazné osobnosti, jakých nemá česká kultura nazbyt. Je vlastně těžko pochopitelné, že Miladu Marešovou musela veřejnosti znovu objevit mladá historička umění Martina Pachmannová: učinila tak s velikou vnitřní sympatií, vtipem a vědomím souvislostí, ale i s fantazií a smyslem pro poezii - tak, jak to odpovídá poetice jí představené malířky. Autorka výstavy spolu s malířkou tak naplnily motto, které výstavu uvozuje:

"Věřím v ženy; mohou mít skutečně velký vliv na život. Jen musí chtít a potom to zajisté zmohou."