Módní diktát a svobodné rozhodování

13. červenec 2009
Publicistika

Baví vás nosit na sobě co chcete a bráníte se diktátu módy a konvencí? Neznamená to nutně, že jste vyznavači barevných vlasů a extragavantních modelů. Jednoho zdánlivě nenápadného módního diktátu si všímá v následujícím komentáři Eva Klausnerová:

Na internetu se ustavuje sdružení bojovníků proti nošení ponožek do sandálů. Zřejmě chtějí zlepšit obraz naší vlasti ve vyspělé cizině. Není jasné, zda chystají uliční hlídky, jaké kvůli mravnosti fungují třeba v Íránu, nebo zda se přikloní k metodám, podle nichž byli jejich rodiče pronásledováni kvůli texaskám a účesům. Jisto je, že ponožky v sandálech se prostě nenosí, jak potvrdí každý módní expert. Kdo se takové hrůzy dopouští, porušuje skálopevný kánon.

Starší generace ale dobře ví, že i ponožková móda je proměnlivá. Když jsem byla dítě, bylo nepředstavitelné nosit sandály bez punčoch, znamenalo by to nedbalost a degradaci. Za války se všechno změnilo. Letní střevíce byly z náhražkových materiálů, měly dřevěné podrážky a dělaly puchýře, ale punčochy pomoci nemohly, protože prostě nebyly. Naboso jsme chodily ještě dlouho po válce. Když se pootevřely konečně hranice, všechny cizinky, které jsem vídala v lázeňských parcích, měly sandály a bílé ponožky. Přizpůsobily jsme se s radostí, protože to bylo hygieničtější a pohodlnější. Potom začali sandály nosit i pánové, móda se prolínala a čas plynul s dlouhými i krátkými sukněmi, s vycpávkami i bez nich, s ponožkami i s bosýma nohama.

Dneska je tedy žádoucí chodit bez punčoch. Chodníky ve městech jsou ovšem zaprášené a poplivané, což nechráněným nohám nesvědčí. Když se vyjde na procházku do přírody, odhalená kůže se snáze otlačí a odře. Ale nic z toho se neprobírá. Strážci módy neztrácejí o hygieně ani slovo, jako by předpokládali, že se ladně pohybujeme pouze od výtahu do auta a zpět.

Logo

Zdravotní hledisko chybí i při kritikách našeho dalšího skandálního zvyku: používání látkových kapesníků. Kdo tak činí, je prý zaostalá špindíra. Vždycky si na ta milá slova vzpomenu, když vidím v parku nebo v polích odhozené papírové kapesníčky. Povalují se i u chodníků a ve veřejných budovách. Zhoršuje to životní prostředí a zvyšuje šíření infekcí, zdravý rozum velí raději ty látkové doma vyprat, ale diktát pokroku je neúprosný.

"Ač žijeme ve společnosti, která si ráda hraje na individualismus, ve skutečnosti málokterá jiná byla kdy tak konformisticky naladěna jako ta naše," napsal Stanislav Komárek nedávno v Lidových novinách. "Lidé bezmyšlenkovitě kopírují vše, co vidí a slyší, a argument, že v zemích EU je něco tak a tak, je pro ně dostatečný. Ptát se, zda je dobré či špatné to napodobovat, je nejhorším kacířstvím a je zcela zakázáno." Filozof Komárek nemluví o směrnicích EU, ale o našem vlastním svobodném rozhodování.

autor: Eva Klausnerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.