Na některá odvodněná místa na Šumavě se už voda vrátit bohužel nemůže

Když byl v 90. letech proveden první průzkum stavu mokřadů na Šumavě, především rašelinišť, zjistili jsme, že dvě třetiny všech rašelinišť byly negativně ovlivněny lidskou činností – byla odvodněna a také těžena. Přitom některá z těch, která byla člověkem ovlivněna, jsou už v takovém stádiu degradace, že není možné je obnovit. Jenže Šumava, to nejsou pouze rašeliniště, ale i další druhy mokřadů, z nichž některé nelze obnovit třeba z důvodu jejich výbušnosti – a to doslova, jak potvrzuje Lukáš Linhart, který se podílí na obnově mokřadů na území Národního parku Šumava. "Tak trochu zablokované jsou lokality, které byly odvodněné a zároveň byly dopadovými plochami, takže tam se moc nemůžeme hrabat v zemi," říká.

Do obnovy mokřadů navíc promlouvá také klimatická změna. Zažíváme více radiačních dnů, kdy svítí slunce, je větší výpar, a to se samozřejmě ukazuje zrychlením růstu vegetace v rašeliništích. Ta přitom přerůstá zejména kleč, čili borovice rašelinná.

„Určitě jsou rašeliniště, která po tom odvodnění začala zarůstat a ty nejcennější partie a vegetace už kompletně zmizely," dodává Lukáš Linhart. A tak se pracovníci Správy Národního parku Šumava, dobrovolníci, ale také nejrůznější odborníci soustředí na obnovu těch mokřadů, kterým je možné vrátit jejich původní tvář a funkce důležité pro krajinu.

„Určitě je spousta lokalit, kde je možno obnovovat, takže pokračovat můžeme, protože ten rozsah odvodnění na Šumavě byl ohromný – ale i v České republice. Rozhodně je možné pracovat třeba na nějakých potocích ve Vltavském luhu, kde spousta přítoků Teplé a Studené Vltavy a posléze Vltavy je právě kanalizovaných, napřímených, zahloubených," popisuje Lukáš Linhart.

Program Life for Mires, tedy Život pro Mokřady má přitom ještě jednu důležitou funkci – ukazuje, že je možné efektivně bojovat se suchem. Dokazuje, že přirozené zadržování vody je možné v krajině citlivě obnovit a tím vrátit do krajiny vodu a také druhovou pestrost živočichů a rostlin.