Na staré technologie, materiály a ruční práci nedám dopustit, říká čalouník

27. říjen 2021

Dílna černošínského čalouníka Miroslava Hubálka se nachází za domem ve dvoře. Už pár metrů před dveřmi je slyšet cvakání, které značí, že se v dílně pilně pracuje. Čalouník se svými pomocnicemi nastřeluje sponky do více jak sto dvacet let starého křesla.

Čalouník by si mohl pomoci v dnešní době řadou modernějších materiálů, ale jak Miroslav Hubálek uvádí, nejlepší jsou stejně staré technologie. A tak do výplní polstrování používá africkou trávu, koňské žíně či vatu.

Africká tráva, tedy žumara, se ještě ve své domovině nařeže na plátky, usuší na slunci, pak se váže do provazců a lodí putuje do světa v balících po sto kilech. Když se pak rozváže a uvolní, je pěkně nadýchaná a ideální k plnění dutin. Látky se dávají co nejvíce podobné těm původním, ale občas se stane, že někdo si přinese svou a trvá na ní.

Dříve potřeboval čalouník jen nůžky, jehlu a kladívko. Dnes je toho více, včetně moderních strojů. "Skobičky střílím pistolí tlakem přes kompresor, mám tu i mašiny na zvedání, nebo stříkací pistole na lepidlo. Ale nedám dopustit na klasický šicí stroj Minerva. Mám ho už přes třicet let a je pořád funkční a spolehlivý," chválí si známou značku Hubálek.

Opravit se dá skoro všechno

Je to hodně hodin práce. Takový starý kus nábytku se nejdříve kompletně rozebere, pak se sklíží kostra, případně opraví dýhy, laky a teprve pak přijde na řadu čalounická práce. Tedy napopruhovat, dát žíně, přišít pera, pak tvary, juty, je to opravdu samá ruční práce. Sice by prý spousta výplní mohla být nahrazena molitanem, ale to prostě podle dobrého čalouníka do starých věcí nepatří.

Spustit audio