Na Ukrajině bude velmi pravděpodobně nutný kompromis z obou stran, říká český prezident

Jak jste si užil tady atmosféru Slavností svobody?

Já jsem to měl dvojnásobně slavnostní, protože jsem tady poprvé v roli prezidenta a zároveň s belgickým králem a to se jen tak nepoštěstí. K tomu navíc vyšlo nádherné počasí, přišla spousta lidí, takže ta atmosféra byla úžasná. Trochu mě mrzí, že jsme kromě památníků se nemohli podívat na slavnosti blíž, případně na kemp historických vozidel, protože ten má vždycky svoji atmosféru, ale nedá se všechno stihnout.

Bezpečnostní opatření jsou mimořádná.

Samozřejmě, když tady máte tak vzácnou návštěvu, tak se o ií musíte postarat a já bych se neobával, že by belgickému králi u nás mělo hrozit nějaké nebezpečí, ale přece jenom je potřeba udělat všechno, aby ani třeba k žádné provokaci nedošlo.

Jaký vidíte vy osobně význam takových oslav, jejich poselství?

Prezident Petr Pavel při pietním aktu Díky, Ameriko! v Plzni|foto:Magistrát města Plzně

Je to především v tom, abychom si připomněli nejenom hrdinství těch, kteří padli za naší svobodu, ale abychom si ho dávali do kontextu s dneškem. A sice, že to, v čem žijeme a co nám připadne tak automatické, že žijeme v míru, žijeme v státě, který funguje, a i když mnoho lidí si to nemyslí, tak žijeme v opravdu šťastné a spokojené zemi. A to bychom si měli připomínat. Dát si to prostě  do kontextu s tím, co se děje na mnoha místech světa a připomenout si, že to, v čem žijeme, ty podmínky, v jakých žijeme, nejsou automatické.

Dovolte mi, pane prezidente, ještě jednu takovou, řekněme, vojenskou otázku, než přijdeme k několika mírovým. Konec druhé světové války provázela demarkační linie, která rozdělila to osvobozené území. Jak se díváte na takové „porcování osvobozené Evropy“?

To je věc, která vzbuzuje hodně emocí nejen tady v kraji, ale v celé České republice a nakonec i v Evropě. V České republice se hodně často potýkáme s nahlížením ze dvou extrémů. Jeden je přílišné zdůrazňování toho, že Česká republika byla osvobozena americkou armádou, druhý extrém je to, že byla osvobozena sovětskou armádou. Obojí je pravda. A my bychom měli být féroví v tom, že řekneme ano, obě tyto armády se podílely na osvobození, ale kromě sovětských vojáků a amerických vojáků tady byla řada dalších, o kterých mnoho nemluvíme.

Tady v Plzni jsme si dnes připomněli účast belgických vojáků, ale na osvobození Československa se podílelo téměř 140 000 Rumunů, o kterých většinou vůbec nemluvíme. Zužujeme tu problematiku na to, že sovětskou armádu ztotožňujeme s ruskými vojáky a dnešním Ruskem, ale na osvobození Československa se podíleli tři ukrajinské fronty, kde většinu vojáků tvořili Ukrajinci. Takže z těch přibližně 140 000 padlých sovětských vojáků byla nepochybně velká část Ukrajinců.

A i když to není nikde přesně rozděleno, tak bychom se měli držet faktů. A rozdělení Evropy byl prostě fakt, který se stal. Bylo to asi nutný kompromis, který museli tehdy západní spojenci udělat se Sovětským svazem.

A zatímco západní spojenci považovali osvobození jako poskytnutí prostoru pro samostatný vývoj suverénních států, tak Sovětský svaz v tom viděl příležitost uplatnit kontrolu nad územím, které osvobodil od nacistických jednotek. V tom se to samozřejmě velice lišilo. A pro nás to znamenalo, že jsme se na dlouhá léta stali součástí ruské sféry vlivu.

Jak vnímáte současné podobné „porcování“ v budoucnu osvobozené Ukrajiny po ukončení války?

Já to vidím zase v tom historickém kontextu jako určitou realistickou nutnost. My bychom si samozřejmě přáli, aby Ukrajina byla schopná osvobodit veškeré okupované území, včetně Krymu, aby obnovila suverenitu a kontrolu nad svými mezinárodně uznanými hranicemi, ale v současné době vidíme, že takový krok není realisticky možný. I kdybychom Ukrajině poskytli veškerou vojenskou pomoc, tak my jí nemůžeme poskytnout živou sílu. A tu by k takové velké operaci potřebovala ze všeho nejvíc. A přesvědčovat Ukrajinu, nebo ji dokonce tlačit do toho, aby za každou cenu osvobodila veškeré své území, by vlastně znamenalo hnát další tisíce, desetitisíce ukrajinských vojáků na smrt a prodlužovat válku, protože porazit Rusko na Ukrajině není tak jednoduchá věc. A myslím, že v tomto ohledu asi všichni realisticky chápeme, že žádná válka nemůže skončit stoprocentním vítězstvím, anebo stoprocentní porážkou.

V tomto případě velmi pravděpodobně bude nutný kompromis z obou stran. A naší snahou by mělo být, aby ten kompromis byl co nejméně bolestivý pro Ukrajinu. A jestliže přijmeme jako fakt, že část ukrajinského území bude dočasně okupovaná cizí mocí, tak bychom to měli ale zdůraznit, že to vnímáme jako de facto dočasnou okupaci a ne de iure uznání okupovaných území za právoplatně ruská.

Osmdesát let od konce 2. světové války je zároveň spojeno s výročím zahájení rozhlasového vysílání, Českého rozhlasu Plzeň v květnu 1945. Váš vzkaz k úloze veřejnoprávních médií do budoucna pro mladou generaci v době dezinformačních kampaní, různých propagand a podobně? Role veřejnoprávních médií v současném světě?

Já dlouhodobě zastávám názor, že demokratická společnost, demokratická země, systém veřejnoprávních médií potřebují. A v tomto případě obdivuji tu odvahu, kterou zástupci těchto médií prokázali v minulosti, ať už to bylo v roce 1945 nebo v roce 1968. Jako téměř celoživotní voják si samozřejmě dokážu představit hrdinství se zbraní v ruce. Ale hrdinství bez zbraně je podle mě ještě větším hrdinstvím. A ti lidé se zvlášť v tom roce 1945 i v roce 1968 vystavovali stejnému riziku jako vojáci na bojišti, jenom neměli tu zbraň, kterou by se bránili.

Jaký je váš vzkaz posluchačům Českého rozhlasu Plzeň?

Užívejte krásného jara a pokud možno, dejte si to opravdu do kontextu s tím, že to není automatické, že to není zadarmo a že se o to, abychom žili v klidu a v míru, musíme den za dnem starat. Každý možná trochu jinak, ale každý pro to může něco udělat.