Názvy afrických zvířat v české frazeologii 2

V dnešním jazykovém koutku si budeme povídat o dalších afrických zvířatech, jejichž názvy se objevují v ustálených jazykových jednotkách. V jednom z předcházejících koutků jsme se zabývali slonem a lvem, co nás tedy čeká dnes?
Dnes bych se ráda zaměřila na hrocha a žirafu.
Zkusme začít u hrocha. Všichni si nepochybně vybavíme zavalité zvíře, líně se povalující ve vodě, které rozevírá dokořán svou obrovskou tlamu a navíc hlasitě odfrkuje. Hroch není ve skutečnosti tak líný, neohrabaný a pomalý a ten, kdo se o tom přesvědčí na vlastní kůži, za to zaplatí životem. Každoročně jsou turisté varováni, že hroch patří v Africe mezi zvířata, která mají na svědomí nejvíce lidských životů, ale marně – naše stereotypní představa o hrochovi je jiná. A tato představa se promítá rovněž do jazyka. V ustálených pojmenováních tak můžeme najít právě uvedené stereotypy jakožto vlastnosti hrocha. Mezi nejznámější patří: být neohrabaný jako hroch, což říkáme o člověku fyzicky nešikovném, nemotorném. Dále jsou frekventované frazémy: funět jako hroch, pokud člověk hlasitě odfukuje; nebo zívat jako hroch – v případě, že někdo otevírá neslušně ústa dokořán. Také může mít člověk kůži jako hroch, popřípadě hroší kůži, což znamená, že je otrlý, necitlivý, a tak se ho nic nedotkne.

Mohli bychom se vrátit k těm stereotypům? To je poměrně zajímavá věc. Jak se takový stereotyp projevuje?
Z uvedených příkladů vyplývá, že se nám bytost zvířete (a neplatí to samozřejmě jen o zvířatech) smrskne na několik výrazných vlastností, rysů chování, které dané zvíře může, ale také nemusí mít, a vše ostatní, co se týče jeho vzhledu, chování, způsobu života atd. pomíjíme. Výsledná představa je tedy zkreslená a více či méně mylná, v nejlepším případě zjednodušující. V tom se skví riziko stereotypního nahlížení na svět. V současné době je tato problematika středem zájmu, a to především v souvislosti se stereotypním nahlížením na cizí etnika.

Určitě bude v jazykových koutcích prostor i pro toto téma, ale dnes bychom se ještě měli vrátit k žirafě.
Na žirafě upoutá každého její neobvyklý vzhled, a to se promítlo i do české frazeologie. Říkáme zejména o člověku, že má krk jako žirafa, popřípadě žirafí krk – v případě, že ho má neobvykle, nadměrně dlouhý, štíhlý. Anebo můžeme také říci, že někdo natahuje krk jako žirafa – to znamená, že se dotyčný snaží co nejvíce vysunout krk dopředu, do strany či nahoru, aby lépe viděl, ev. slyšel. Nápadně takové chování připomíná žirafy, neboť i ony se natahují za potravou do korun stromů.

Existují i méně známé nebo v užívání méně frekventované ustálené jednotky, v nichž je žirafa či hroch?
U Jaroslava Zaorálka v jeho Lidových rčení nalezneme ještě doklady z literatury, které jsou periferní: supí jako hroch, anebo sotva že se (horkem a žízní) hýbal jako hroch.