O dvou dámách z naprosto odlišných světů

Určitě se vám to už také stalo. Vzpomenete si na někoho, koho jste dlouhou dobu neviděli, a druhý den, ale možná už za hodinu a nebo dokonce za pět minut ho potkáte.

Nedávno jsem jela tramvají na plzeňskou Košutku a když nahraný hlas průvodkyně stanicemi ohlásil nemocnici Privamed, zavzpomínala jsem na řádovou sestru Barboru. Bydlí spolu s dalšími dvěma sestrami Kongregace sester svatého kříže v budově kláštera františkánů. Odtud třikrát v týdnu dopoledne do Privamedu zamíří. Tam výtahem vyjede do šestého patra a převlékne se z tradičního černobílého úboru do bílé. Do kapsy vesty vloží knížku o lidech, kteří se poprali s osudem, ze které čte pacientům a vydá se za nimi. Pacienti si na tu usměvavou ženu v bílém od hlavy až k patě zvykli, jsou rádi, že jim naslouchá, má o ně zájem.

V tramvaji jsem na ni tedy zavzpomínala, na to, jakou mluví krásnou češtinou, jak velmi srdečný, až dětsky bezelstný je pohled jejích modrých očí. Příběh Andulky Maškové, jak se jmenuje občanským jménem, začíná v Gerniku, jedné ze šesti českých vesnic v Banátu, území jihozápadního Rumunska. Když vychodila školu, pomáhala v hospodářství, na poli. V devadesátém čtvrtém, to jí bylo dvacet čtyři let, se svěřila panu děkanovi, že by chtěla vstoupit do kláštera. Jeho prostřednictvím se dostala do vlasti svých předků, do Kroměříže, kde je Kongregace sester svatého kříže. Tyto řádové sestry mimo jiné pracují ve školství, zdravotnictví, v projektech charity.

Ruce|foto: Comstock Images

Před čtyřmi lety začala působit v Plzni a tehdy požádal ředitel Privamedu biskupa Radkovského, zda by některá z řádových sester nemohla chodit za pacienty. Volba padla na Barboru, která se nejdřív bála, zda dokáže nemocné potěšit, ale záhy se ukázalo, že cestu k nim dokáže najít, ať jsou věřící nebo nevěřící.

Tak jsem si tedy v tramvaji znovu v duchu přehrála životní příběh této řádové sestry, vystoupila a šla nakoupit. A kdo to proti mně s tím svým milým úsměvem nekráčí, jako Barbora! A hned se zajímá, jak je na tom se zdravím tatínek mého muže, za kterým vloni na podzim v Léčebně dlouhodobě nemocných také docházela, raduje se, že se vrátil domů, že je duševně velmi čilý, a posílá mu pozdrav.

Ten den byl pro mě vůbec mimořádný. Než jsem se totiž setkala s Barborou, byla jsem na schůzce s jinou velmi sympatickou ženou. Na katedře matematiky Fakulty aplikovaných věd pracuje vědecko-výzkumná pracovnice, docentka Gabriela Holubová. Letos na jaře se stala jednou ze tří českých žen, které získaly stipendium firmy L´Oreal Pro ženy ve vědě. V létě jí bylo šest a třicet, ale okatou štíhlou černovlásku byste si snadno spletli se studentkou.

Porotu přesvědčila svou prací nazvanou Fučíkovo spektrum a systémy se skákajícími nelinearitami. Fučíkovo spektrum je celosvětově používaný termín moderní matematické analýzy pojmenovaný po českém matematikovi. Pro nás laiky je samozřejmě nemožné tuto problematiku zcela pochopit. Tak vám jen velmi zjednodušeně povím, že pomocí speciální rovnice lze například odhalovat u visutých mostů jejich možné chování a upozornit na rizika.

Gabriela Holubová si matematiku oblíbila už na základní škole, vystudovala gymnázium, pak Fakultu aplikovaných věd, kde se začala věnovat matematické analýze a u ní zůstala. Přednáší studentům, bádá, o výsledcích práce svého týmu přednáší na mezinárodních konferencích a přitom se stará o rodinu. Pomáhají babičky, když je třeba, zaskočí i rovněž velmi zaměstnaný manžel, ale svým dvěma dcerkám se naplno věnuje jako každá jiná maminka. Když devítiletou Danielu a šestiletou Klaudii doprovodí na nějaký kroužek, usadí se někde na lavičce, vytáhne papír a počítá. Odveze je domů, pustí se do přípravy večeře. Přitom přemýšlí o problému, který odpoledne nakousla a při míchání omáčky zas vezme ten kus papíru a připíše, co ji právě napadlo. Rozhodně si nestýská, že snad nemá pro svou vědeckou práci příhodné, odpovídající podmínky.

Logo|foto:Český rozhlas

Potkala jsem ten den dvě naprosto odlišné ženy. Jedna se zasvětila Bohu, druhá královně věd, matematice. Jedna se obléká do strohého oděvu řádových sester, druhá je moderní a přirozeně atraktivní. A přitom se svým způsobem podobají. Obě totiž žijí s pokorou v srdci velmi plný život, který přináší dalším užitek.