O našich čtyřnohých kamarádkách

Dělali jsme minulý týden doma konečně pořádek ve fotografiích z dob dávno minulých. Trvalo nám to hodně dlouho. U každého snímku se vynoří vzpomínky. Na dvou hromádkách se také navršily fotografie spojené s našimi dvěma předchozími fenkami. 

První psí holku si vyprosili naši synové, když jim bylo 11 a 12 let. Tehdy jsme usoudili, že už se o ni dokáží také postarat. Tedinka, jak jsme jí říkali, byla roztomilý černozlatý voříšek. Kluky provedla pubertou. Naučili se mít zodpovědnost za živého tvora. Jak se hádali o to, kolikrát kdo z nich vynesl košík do popelnice, s fenou šel bez řečí ven ten, kdo přišel ze školy první.

Já jsem tehdy byla o pár desítek let mladší, a protože bydlíme na severním okraji Plzně, po odpoledních a ve volných dnech jsem s ní našlapala hezkých pár kilometrů v blízkých lesích.   A také jsme spolu někdy zažily vzácné chvíle - třeba zatmění měsíce nebo přílet Halleyovy komety. Dodnes ten mlhavý obláček vidím. 

Po třinácti letech odešla k naší obrovské bolesti za Duhový most. To prý je místo, kde nejvěrnější přátelé člověka čekají, až ten jejich opustí tento svět.

Za nějaký čas k nám přišla Rézinka… Vyprovodila s námi syny, když vylétali z rodného hnízda.

Za nějaký čas k nám přišla Rézinka. Také veselá vesnická směs, máma kokr, tatínek neznámý. Vypadala jako malý zlatý retriever. Lovecké sklony v sobě nezapřela. Čas od času jsem se v lese musela posadit na pařez a čekat, až se vrátí, když se vydala za zajícem a on jí samozřejmě utekl.

Vyprovodila s námi syny, když vylétali z rodného hnízda. Když odešla za Duhový most, žádného dalšího pejska jsme s mužem nechtěli. Máme už nějaký věk, co kdyby se s námi něco stalo? Synové s rodinami ale slíbili, že by se o něj postarali.

A tak naši domácnost už čtvrtým rokem sdílí zlatá šeltie. Je samozřejmě naše milované zlato, a navíc má zlatou barvu. Pro ty, kdo neví, jak taková šeltie vypadá: podobá se svým dlouhým čumákem a převelice chlupatým kožichem malé kolii. Je to také pastevecký pes původem z britských ostrovů. Ale to je také jediné, co mají společného.

Šeltičky jsou velice svérázné. Na ně nemůžete křičet, kdepak, to by se urazily!

Manžel je poněkud hlučný, s tím se Flaja nějaký čas po příchodu k nám nechtěla kamarádit, než přišla na to, že to jeho hulákání je vlastně k smíchu. Mne si vybrala za svou velkou ovci, kterou musí všude doprovázet a chránit. Samozřejmě také vnučky a vnoučka.

Jako s jejími předchůdkyněmi s ní chodím každý večer na procházky s naší partou paniček a jejich pejsků. Báječná terapie. Až do momentu, kdy se objeví běžec nebo cyklista. Šeltie nechce pochopit, že by ho neměla s mohutným štěkáním pronásledovat a zahnat do stáda.

Starší vnučka se rozhodla využít jejího údajného talentu a cvičit s ní na cvičáku pod plzeňským Chlumem agility. To psi běhají po cvičišti, přeskakují překážky, probíhají tunely a podobně. Páníček je vede. Já už samozřejmě běhat nemůžu, to převzala vnučka. Hvězda z naší Flaji nebude, ale pohyb na čerstvém vzduchu svědčí oběma. 

Krásný byl také prázdninový týdenní pobyt agility s naší prima trenérkou Alenkou Čechurovou na cvičišti v Nýrsku. Při závěrečném malém závodě byla Flaja ve své kategorii dokonce první! No, asi že neměla velkou konkurenci, ona je totiž poněkud náladová. Už jsem vám ukázala, že to umím, proč bych měla běžet znovu?

Po večerech jsme seděli u táboráku a povídali si. Pro nás s mužem, kteří jsme tam byli jako doprovod vnučky, to byl úžasný zážitek, že nás ty puberťačky přijaly!

Letos bude letní tábor v Nýrsku u řeky Úhlavy znovu. Ráda bych řekla, že se těším. Ale myslím, že tam my prarodiče nebudeme. Na podzim bude vnučce 15, to už ji rodiče na psí tábor pustí bez doprovodu. Anebo ona bude mít jiný prázdninový program. Ale zbyly nám z toho loňského pobytu fotografie. Jsou v počítači, jak to dnes chodí, a můžeme při nich vzpomínat.