Olověné dědictví lužickohorských skláren, božiště Černoboha a stopy pohanské obřadnosti ve folklóru

V úvodním přehledu zajímavostí se zmíníme o společném projektu dvou domorodých komunit z opačných konců Pacifiku, věnovaném buřňákům tenkozobým a jejich migračnímu chování, představíme nově objeveného prvohorního členovce, který se našel díky budování nové trasy pražského metra, prozradíme vám, co jsou cirkumbinární planet a kolik se jich až dosud podařilo objevit, pozveme vás k návštěvě nové expozice meteoritů do pražského Planetária a nakonec si povíme něco málo i o tom, jak se budoucí český astronaut Aleš Svoboda chystá na svou první kosmickou misi.

Lužické hory: olověné dědictví skláren

Získané vzorky je třeba nejprve prosít|foto:Fakulta životního prostředí UJEP Ústí nad Labem

Lesy Lužických hor byly před staletími místem, kde se koncentrovala sklářská výroba. Malé i větší sklárny produkovaly nejen žádané dekorační sklo, ale také znečištění, kterému se tehdy nepřikládal zdaleka takový význam, jako dnes. Sklárny jsou pryč, zbyly po nich často jen nenápadné stopy v terénu. Jak se však ukazuje, historická výroba po sobě někde zanechala i lokální ohniska se zvýšeným výskytem rizikových prvků v půdě. Například olova. Především koncentracemi tohoto kovu v přírodě Lužických hor v souvislosti se sklářskou výrobou minulých staletí se zabývá výzkum, který vám přiblížíme.

Odběr vzorků půdy se provádí s pomocí speciálního vrtáku|foto:Fakulta životního prostředí UJEP Ústí nad Labem

Už tři roky se výzkumem ohnisek znečištění v lesích Lužických hor zabývá tým z Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem pod vedením Štěpánky Tůmové. Připomeňme ještě jednou, jaký je původ tohoto znečištění? A proč se důkladně zkoumá až teď – dřív se o něm nevědělo? Jak sklářská výroba kdysi probíhala a čím to, že při ní docházelo k tak vysoké produkci rizikových prvků? Jak se dostávaly do přírody? Jaké nejvyšší koncentrace rizikových prvků se v Lužických horách podařilo zaznamenat? A představují nějaké nebezpečí?

Božiště Černoboha a další příběhy

Socha boha Svantovíta v Centru Slovanů a vikingů v polském Wolinu|foto:Jiří Dynda, Slovanský ústav AV ČR

Poslední svatyně, kde se v živé podobě udrželo předkřesťanské náboženství starých Slovanů, byly vyvráceny ve 12. století. Když padla poslední z nich, povědomí o starých bozích, kultech a obřadech se začalo vytrácet. Dnes už je jen velmi obtížné zjistit, jaké to dávné náboženství vůbec bylo. Z jakých zdrojů naše informace o náboženských představách starých Slovanů čerpáme? Jaké hlavní bohy uctívali Polabští Slované, kteří u staré víry setrvali nejdéle? Co se zachovalo ze slovanských svatyní a božišť? O tom všem jsme hovořili před týdnem.

Socha pohanského boha starých Slovanů v Modré u Velehradu|foto:Jiří Dynda, Slovanský ústav AV ČR

Staří Slované budovali svatyně, ve kterých uctívali svá božstva, ale podle dobových informací prý znali i posvátné háje nebo třeba prameny. Co je na tom pravdy? Na to se ptáme religionisty Jiřího Dyndy, vědeckého pracovníka Slovanského ústavu Akademie věd České republiky v Praze. I u nás se pochopitelně hledala božiště a svatyně starých Slovanů. Našlo se někdy něco podobného? Mohly se dochovat nějaké střípky slovanské obřadnosti třeba v lidových praktikách, v nějakém folklóru a přežít v této modifikované podobě celá staletí?