Ostré a přímé chutě. To jsou specifika zabíjačky ve Slezsku
Jací lidé, takové jídlo. Jestliže se o obyvatelích Slezska říká, že jsou tvrdí a upřímní, platí to i o zvyklostech při vaření. Rafinované recepty či kombinace protichůdných chutí a dlouhé vyvařování tady v minulosti příliš neobstály. Ani při zabíjačkách.
Každá slezská zabíjačka začínala štamprlí něčeho pořádně ostrého. Je třeba vypálit červa a připít na zdar práci, která řezníka a jeho pomocníky čeká.
Doby, kdy v každém venkovském chlívku hospodáři chovali prase, jsou dávno pryč. Postupně tak mizí i tradiční domácí zabíjačky. Dnes tak většina lidí může práci řezníka přihlížet pouze v rámci veřejných zabíjaček při městských trzích či masopustech. A to už ani legislativa neumožňuje porazit prase přímo na místě. Řezník si tak s sebou přiveze už zabitý kus, zbavený štětin.
Místo vejmrdy pepř
Ještě než ale ochutnáte slezské výrobky, tak jako první vás zaujme jazyk, kterým řezníci mluví. Ve Slezsku se totiž neporáží prase, ale koli se bravek, sviňa či babuť. Záleží odkud pocházíte, termíny se tady liší místo od místa. Řezníkovi se taky může říkat ‚bravsky synek‘, ‚noži švigel‘, kotli ‚brutar‘.
A co se týče chutí, tak jak už jsme řekli, jsou ostré a přímé. Z koření tady řezníci nejčastěji sahají po hrubě mletém pepři či novém koření. Základem mnoha výrobků je pak i majoránka a česnek. Do jelit se přidávají ty největší kroupy a do jitrnic míří obyčejné rohlíky.
Základem jsou tři výrobky
Spektrum výrobků je pak více méně stejné, jako v jiných částech naší země. Podle řezníka Jaroslava Nitky ze Starého Města u Frýdku-Místku existují v podstatě tři základní výrobky – jelita, jitrnice a tlačenka. Ten zbytek už pak záležel na zvyklostech a chutích domácích, kteří zabíjačku pořádali.
Rádi si tady pochutnávali také na tmavé zabíjačkové polévce, takzvané prdelance, která se tady neobešla bez přidání krve. Zato tlačenku mají raději tu světlou.
