Petra Kosová: Diecézní muzeum je vzdělávací institucí i duchovní zónou

Přestože jsou Češi vyhlášení ateisté a část věřících podléhá exotickým náboženským směrům původem většinou z Asie, nikdo nemůže odpárat stovky a stovky let formulované a žité tradice, z nichž každý Evropan vyrůstá. Tyto tradice jsou křesťanské. A to i přesto, že se - na rozdíl od zbytku Evropy - z českého všeobecného přehledu často vytratilo povědomí o základech křesťanské víry.

Tyto základy jsou ale stále součástí morálního cítění, také výtvarného a dramatického umění, hudby a literatury. I běžného života, včetně mluvy: hoď kamenem, kdo jsi bez viny, zapřel ho jako Petr Krista, panenko skákavá - rozuměj skokovská, podle poutního místa kostela ve Skocích u Žlutické přehrady, kde Panna Maria koná zázraky možná dodnes.

Klenba kapituly|foto: Archiv Muzea církevního umění plzeňské diecéze

Průměrně vzdělaný český ateista nejspíš pozná sochu svatého s prstem na rtech a s pěti hvězdami kolem hlavy, protože Johánek z Pomuku je slavnou regionální osobností. Má-li světec ale v rukou kameny? Nebo knihu? Nebo jiný atribut? Kdo to byl? Jak žil, co vykonal, jakou smrtí zemřel? To se právě může teď kdokoli dozvědět v Diecézním muzeu v Plzni. A pomocí luxusních modelů: vzácných plastik z doby gotiky, baroka a renesance. Jsou tam k vidění pochopitelně i obrazy a dále předměty dokládající uměleckořemeslné nadání předků. A stručné informace.

V neposlední řadě může Západočech posílit své regionální sebevědomí: tak krásná umělecká díla, jejich autoři mají tak slavná jména a prosím - tenhle skvost je z Malesic, tenhle z obce u Nejdku.

Návštěvník může také rozšířit své znalosti historie. Tím nejvýznamnějším historickým svědkem je přímo objekt, ve kterém se Diecézní muzeum nachází: bývalý františkánský klášter. Vždyť se jedná o nejstarší stavbu v krajském městě. A protože stál klášter u hradeb, každé obléhání města pro něj znamenalo těžké šrámy a další zápis do architektury o historii Plzně.

Kasule z Rokycan|foto: Archiv Muzea církevního umění plzeňské diecéze

Už zazněla chvála estetického i vzdělávacího účinku, jedna důležitá přednost ale ještě zmíněna nebyla. V Plzni je několik výjimečných míst silného duchovního rozměru. Je to především Meditační zahrada neboli Památník obětem zla vybudovaný Lubošem Hruškou. Je to Zahrada ticha za Starou synagogou, připomínka židovských obětí holocaustu. A k těmhle ztichlým duchovním zónám je třeba připočíst i Diecézní muzeum.

Stačí se při jeho návštěvě zastavit například v Kapitulní síni u kaple sv. Barbory. Tiše se probírat komiksem na stěně o životě a trýznivé smrti této světice, prohlédnout si nebeskou kapelu na stropě a nejstarší vyobrazení Plzně zachráněné z již neexistujícího dominikánského kláštera. A nechat do své duše vstoupit klid. Návštěvník nemusí být praktikující katolík, aby byl takto obdarován.