Plzeň má už druhé sousoší Spejbla a Hurvínka

Na lavičce je vedle Spejbla a Hurvínka ještě místo a je tedy možno na ní usednout. „Jejich humor přežil dlouhá léta. Dobrá i zlá. Udělala jsem je v nadživotní velikosti, ne jako loutky. Abychom k nim mohli mít vztah jako k lidem,“ popsala Lea Vivot. Sochy mají pohyblivé hlavy a hýbají se i Hurvínkovy oči.

„Mně vždycky imponovali a rozesmáli. Jejich optimismus a humor jsem si vzala s sebou i do světa,“ dodala sochařka. Na sousoší pracovala dva roky. Při slavnostním odhalení soch zaznělo i to, že kdo si sáhne na Hurvínkovy a Spejblovy uši, bude mít „za ušima".

Lea Vivot se narodila jako Drahomíra Hekelová v roce 1948 na Moravě. Žije střídavě v Ontariu-Kleinburgu v Kanadě, v USA a Mexiku. Typické jsou pro ni právě bronzové sochy v životní velikosti, součástí jsou často i bronzové lavičky. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v Itálii absolvovala sochařské kursy na akademii výtvarných umění v Miláně. Dále studovala na univerzitě Ontario College of Art v Kanadě a v New Yorku. Po příchodu do ciziny v roce 1968 si přivydělávala jako biletářka, novinářka, módní návrhářka, modelka či herečka, pomocnice v domácnostech i restauracích či šperkařka. Jméno Lea užívá podle zemřelé přítelkyně z dětství, příjmení Vivot získala od svého prvního manžela, Argentince Alberta Antonia Vivota.

V České republice najdete mnoho jejích soch v Praze. V Plzni před vchodem do Gynekologicko-porodnické kliniky ve Fakultní nemocnici Lochotín je socha maminky s dítětem, autorkou je rovněž Lea Vivot.