Plzeň si připomíná 80. výročí židovských transportů. Na smrt šla i 12tiletá Věrka Khonová
Nacisté během druhé světové války donutili opustit domoc zhruba 2600 židovských mužů, žen a dětí. V lednu 1942 postupně ve třech transportech jeli nejdřív vlakem do Terezína a následně do dalších koncentračních táborů. Konce války se dožil jen zlomek z nich.
Jednou z obětí transportů byla i 12letá židovská dívka z Plzně Věra Khonová, která právě toto těžké období zachytila ve svém deníku, jenž se zachoval do dnešní doby a byl i knižně zpracován. Deník popisuje události zhruba od srpna 1941 do půlky ledna 1942.
„Dokud nepřišla okupace a druhá světová válka, žila rodina Khonových úplně normální život. Deníček dostala Věrka v 11 letech za svůj dobrý prospěch a zapisovala do něj vše, co se v té době dělo. Na začátku jsou to ještě takové dívčí zápisy, první chlapci a lásky. Potom se to ale začíná měnit, protože už probíhají přípravy na transport, takže pak hodně zapisuje o tom, jak musí balit a jak maminka doma neustále pláče,“ popsala spisovatelka a novinářka Jana Poncarová.
Změny a restrikce vůči Židům přicházely během druhé světové války postupně a rychle se stupňovaly. Židovské rodiny přicházely i o svůj majetek. „Například Khonovi bydleli v poměrně velkém bytě, takže tam dostali další židovské rodiny. Najednou museli všechno přestěhovat do jedné do dvou místností, což samozřejmě zasahovalo do chodu rodiny. Všichni si uvědomovali, že restrikce se zpřísňují a zanedlouho budou muset odejít ze svých domovů,“ uvedla Jana Poncarová.
Do koncentračních táborů šly tisíce lidí
Většina židů z Plzně a okolí musela zaklapnout dveře svého domova a přemístit se na shromaždiště do Sokolovny ve Štruncových sadech v Plzni. „Leden 1942 byl mimořádně mrazivý, takže při teplotách, které klesaly k minus dvaceti stupňům, museli odcházet do neznáma, což pro ně muselo být velice otřesné. V sokolovně, kde bylo shromaždiště, byli asi tři dny a tři noci. Odtud pak byli deportováni na nákladové vlakové nádraží, které bylo na místě, kde je dnes Hornbach v Plzni, a pak transportem odvezeni do Terezína,“ vysvětlil regionální historik Jiří Sankot.
Do koncentračního tábora v Terezíně během ledna 1942 odcestovalo ve třech transportech 2500 - 3000 židů z Plzně a okolí. Ani cesta vlakem do neznáma ale nebyla jednoduchá.
„Vypráví se o tom, že když byli posazeni do osobních vagónů, protože tehdy to ještě nebyl transport dobytčáky, tak Němci zalígrovali vagóny dráty, aby se nemohli dostat ven. Vagony byli nevytopené a lidé si na cestu brali termosky s horkým čajem a popisují, že jim ten čaj v termoskách zamrzal,“ doplnil Jiří Sankot.
V Terezíně pro mnohé židy cesta neskončila
Transporty směřovaly do koncentračního tábora v Terezíně, ale protože až tam podle Jiřího Sankota nevedla železnice, museli všichni vystoupit na nádraží v Bohušovicích nad Ohří. Odtud šli se všemi svými zavazadly, které měly třeba i padesát kilogramů, pěšky až do Terezína, kde ale cesta mnoha z nich neskončila. „Mladší rodiny s dětmi čekal většinou velmi rychle transport dále na východ. Těmi místy kam byli deportováni, tak byla Izbica na východě Polska nebo třeba Varšava, kde vznikalo velké židovské gheto. Izbica už byla vyloženě čekárna na smrt a ten osud byl velmi podobný,“ dodal Jiří Sankot.
Do Izbice vedla i tragická cesta rodiny Khonových. Jak ale skončila, není přesně známo.„Zmínky o nich končí v roce 1942 v koncentračním táboře Izbica. Nevrátil se vůbec nikdo. Takže maminka, tatínek, Věrčina starší sestra Hana i Věrka tam zahynuli. Je hrozné, když si uvědomíte, že šlo o dvanáctiletou dívku. Byla ročník 1929, takže kdyby měla štěstí, mohla třeba ještě žít. To, že se nedožila dospělého věku, nemohla dělat věci, které by ji bavily ani nemohla mít vlastní rodinu, to je z dnešního pohledu šílené,“ uzavřela Jana Poncarová.
V Plzni stejně jako ve světě připomínají oběti holocaustu kameny zmizelých. Věra Khonová by tu navíc měla mít i pamětní desku.
Nejnovější zprávy
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
